DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 19.06.2017 09:56:16 

Vesmír a Příroda

26. května 2012
 
V centru mlhoviny Omega
 
 
 

V hlubinách temných mračen prachu a molekulárníno plynu, známých jako mlhovina Omega, se stále rodí hvězdy. Snímek pochází z Hubbleova vesmírného teleskopu, z kamery ACS, Advanced Camera for Surveys. Ukazuje jemné podrobnosti slavné „porodnice hvězd. Střed mlhoviny protkávají temná prachová vlákna, která vznikala v atmosféře chladných obrů a vtrorkách výbuchů supernov. Červené a modré barvy pocházejí ze zářícího plynu, zahřívaného radiací blízkých hmotných hvězd. Body světla jsou samotné mladé hvězdy, některé jsou jasnější než 100 Sluncí.Tmavé globule označují dokonce ještě mladší systémy, mračna plynu a prachu, která nyní kondenzují za vzniku hvězd a planet. Mlhovina Omega se nachází asi 5 000 světelných roků daleko v souhvězdí Střelce, Sagitterius, Sag. Zobrazená oblast je asi 3 000 krát větší, než je průměr naší Sluneční soustavy.

Pokud není uvedeno jinak, snímky a články v této sekci jsou vybrány a upraveny ze zdroje APOD


12. května 2012
 
Saturnovy měsíce Enceladus a Titan
 
 
 

Zářivě reflekční měsíc Enceladus se objevil před Saturnovými prstenci, zatímco větší měsíc Titan, je na snímku v dálce. Proudy vody a páry, vycházející z jižního pólu Enceladu jsou bohaté na organické látky a kapalné uhlovodíky. Jsou to nejvíce fascinující měsíce Saturnova systému. Enceladus, jeho průměr je 504 km, se nachází ve středu snímku a Titan, průměrem 5 150 km, je vidět na pozadí prstenců. Snímek byl pořízen v optickém spektru úzkým úhlem kamery sondou Cassini, 12. března 2012 a byl pořízen ve vzdálenosti přibližně 600 000 kilimetrů od Enceladu pod úhlem 36 stupňů. Měřítko snímku je 6 kilometrů na pixel.

Text a snímek byl vybrán a upraven ze zdroje NASA.Galery


4. května 2012
 
Nový pohled na mlhovinu Tarantula
 
 
 

U příležitosti oslav 22. výročí Hubbleova vesmírného teleskopu na oběžné dráze, vyfotil nový, dramatický snímek o vzniku hvězd, ve známé lokalitě jižní oblohy, 30 Doradus. Tento název je také známý jako mlhovina Tarantule, jelikož její zářící vlákna se podobají pavoučím nohám. Snímek je složen ze tří teleskopů NASA – Chandra, Hubble a Spitzer. Mlhovina se nachází v sousední galaxii zvané Velké Magellanovo mračno, LMC a je jedna z největšího regionu tvořících se hvězd, v blízkosti Mléčné dráhy. Tisíce hmotných hvězd ve středu 30 Doradus jsou „ofukovány silnými hvězdnými větry“ a intenzivním zářením. Chandra, která snímá rádiové záření, detekuje plyn, který prošel zahříváním na miliony stupňů C, při výbuchu supernov. Modrá barva na tomto snímku pochází z nárazových front, jež jsou podobné zvukovým bariérám. Zelená barva pochází z HST a ukazuje světlo z masivních hvězd, které pochází z různých stádií jejich zrodu, včetně rodících se hvězd, několik tisíc roků staré, které jsou „zabalené“ do zámotků z tmavého plynu. Infračervené údaje jsou z observatoře Spitzer v červené barvě, ukazují chladnější plyn a prach a vytvářejí obří bubliny, které pocházejí z masivních hvězd ve středu 30 Doradus.

Text a snímek byl vybrán a upraven ze zdroje NASA.Galery   


29. dubna 2012
 
Východ Slunce v kráteru Tycho
 
 
 

Komplex centrálního vrcholku kráteru Tycho vrhá poblíž místního východu v této nádherné měsíční krajině, dlouhý a tmavý stín. Záběr pořídila 10. června 2011 družice LRO - Lunar Reconnaissance Orbiter. Ukazuje ohromující podrobnosti, po svahu rozházené balvany a rozeklané stíny, které v měří v nejvyšším rozlišení 1,5 metru na pixel. Rozervaný komplex je asi 15 kilometrů široký a vznikl při impaktu a ohromném vyzvednutí, který vytvořil tento dobře známý, paprsčitý kráter, před 100 miliony roků. Špička centrálního vrcholu dosahuje výšky 2 kilometrů nade dnem kráteru Tycho. ny ae zdroje APOD


21. dubna 2012
 
Planetární mlhovina - M57
 
 
 

Kromě prstenců Saturnu, je Prstencová mlhovina M57 pravděpodobně nejslavnějším prstencem na obloze. Její klasický vzhled vzniká perspektivou našeho pohledu ze Země, jelikož se díváme do středu, zhruba válcovitého mračna zářícího plynu. Na tomto spletitém snímku, složeného z pozemských snímků, ze snímku z Hubbleova vesmírného teleskopu a z úzkopásmových dat dalekohledu Subaru je vidět, jak daleko sahají rozsáhlé smyčkovité struktury. Zářící materiál této dobře prostudované planetární mlhoviny pochází z planet. Jedná o plynnou obálku vnějších vrstev odhozených umírající, kdysi Slunci podobné hvězdy ve středu mlhoviny. Intenzivní ultrafialové světlo z horké centrální hvězdy ionizuje atomy plynu. Ionizované atomy kyslíku vytvářejí charakteristickou zelenavou záři a ionizovaný vodík zase výraznou červenou emisi. Centrální prstenec M57 měří asi jeden světelný rok a nachází se asi 2 000 světelných roků daleko. Nachází se v severním souhvězdí Lyry, Lyr.   


3. dubna 2012
 
M46 a M47 - mladá a stará hvězdokupa
 
 
 

Ve hvězdokupách vzniká mnoho hvězd. Otevřené hvězdokupy jsou poměrně mladá uskupení jasných hvězd, které vznikly společně, poblíž roviny naší galaxie Mléčné dráhy.Pěkným příkladem jsou dvě hvězdokupy, které od sebe na obloze dělí jen jeden stupeň, M46, vlevo nahoře ve vzdálenosti 5 400 světelných roků a M47 vlevo dole, jen 1600 světelných roků daleko v jižním souhvězdí Lodní zádi, Pupis, Pup. Zhruba 300 miliónů roků stará M46 obsahuje v oblasti o rozměru 30 světelných roků, několik set hvězd. Menší a volnější kupa asi 50 hvězd M47, má stáří 80 miliónů roků a prostírá se na rozloze 10. světelných rocích. Ale tento portrét „hvězdného mládí“, obsahuje také staršího vetřelce. Ta malá barvená skvna zářícího plynu v M46, je ve skutečnosti planetární mlhovina NGC 2438, závěrečná fáze života, Slunci podobné hvězdy, staré miliardy roků. Vzdálenost této mlhoviny se odhaduje jen na 3 000 světelných roků, takže jde asi o objekt v popředí, který se do pohledu na mladistvou hvězdokupu M46 pouze promítá.     


31. března 2012
 
Neobvyklé propadliny, objevené na Merkuru
 
 
 
Co je to za neobvyklé útvary na planetě Merkur? Lehce namodralý nádech zřejmě propadlin na snímku je poněkud přehnaný. Pořídila ho kosmická sonda MESSENGER, která v současné době obíhá okolo Merkuru. Tyto oblé prolákliny vypadají jinak, než impaktní krátery a nic podobného není vidět ani na našem Měsíci ani nikde jinde ve Sluneční soustavě. Na snímku vidíme část dna impaktní pánve Raditladi, o šířce asi 40 kilometrů, k niž patří i centrální vrcholek. Jedna z přrdních hypotéz říká, že ty propadliny vznikly sublimací materiálu, který byl odkryt a zahřátý při prudkém impaktu, který tuto pánev vytvořil. Sonda MESSENGER agentury NASA, je vůbec první družicí Merkuru a podle nynějšího plánu má zkoumat nejvnitřnější planetu naší soustavy až do roku 2013.

27. března 2012

 
Galaxie se supergalaktickým větrem
 
 
 
Co rozžíná galaxii Doutník? M82, jak je tato nepravidelná galaxie známá, byla při nedávném průchodu kolem velké spirální galaxie M81, dobře „promíchána“. To ovšem přesně nevysvětluje zdroj červeně zářícího, vně expandujícího plynu. Nedávná zjištění naznačují, že tento plyn „vyhání ven“ kombinace částicového větru, za vzniku galaktického supervětru. Fotografická mozaika snímku zvýrazňuje specifickou červenou barvu, vyzařovanou ionizovaným vodíkem a ukazuje podrobné filamenty tohoto plynu. Filamenty dosahují přes 10 000 světelných roků. Galaxie Doutník se nachází ve vzdálenosti 12 miliónů světelných let a je nejjasnější galaxií na obloze v infračerveném světle. Ve viditelném světle ji můžeme spatřit i malým dalekohledem, v souhvězdí Velké medvědice, Ursa Major, UMa.

23. března 2012

 
Polární záře na Islandu
 
 
 

Pokud uvidíte takovou oblohu, tak fotografujte. 18. března v noci, vyfotil islandský fotograf (na snímku) oblohu, zaplněnou polární září. Potom spojil dohromady pět menších fotografií a tak vytvořil 180-ti stupňové panoráma oblohy s polární září, zachycené z ledovce Vatnajökuli. Polární záře vyvolávají energetické částice ze Slunce, které dopadají do magnetického prostředí kolem Země. Energetické částice jako jsou elektrony a protony, „prší dolů“ v blízkosti zemských pólů a dopadají do ovzduší. V molekulách zasaženého vzduchu se excitují elektrony a když se vracejí do svého základního stavu, tak emitují zelené světlo. Polární záře jsou známy mnoha tvary a barvami.  


22. března 2012
 
Modrá Země ze Suomi NPP
 
 
 

Podívejte se na jeden z nejpodrobnějších snímků Země.Tato montáž modré zeměkoule vznikla z fotografií, pořízených přístrojem VIIRS – Visible/Infrared Imager Radiometer Suite, na palubě nové družice Suomi NPP. Ukazuje mnoho úžasných podrobností naší domovské planety. Družice byla vypuštěna v říjnu, loňského roku a minulý týden byla přejmenována po Verneru Suomi, který se všeobecně považuje za otce družicové meteorologie. Tento snímek vznikl z dat, zachycených v průběhu čtyř oběhů družice tento měsíc. Na obrazu ve verzi s vysokým rozlišením, je zvláště patrno mnoho útvarů v Severní Americe a na západní polokouli. Již dříve bylo vytvořeno několik jiných snímků modrých zeměkoulí, některé dokonce s ještě vyšším rozlišením.    


17. března 2012
 
NGC 2683 - spirální galaxie z boku
 
 
 
Tento elegantní vesmírný ostrov je katalogizován jako NGC 2683. Nachází se asi 16 miliónů světelných roků daleko, v severním souhvězdí Rysa, Lynx, Lyn. Je to spirální galaxie, srovnatelná s naší Mléčnou dráhou, na snímku ji vidíme zboku. Souhrn světla od velké populace starých, žlutých hvězd, dává vzniknout velmi jasnému galaktickému jádru. Pásy prachu podél zavinutých spirálních ramen galaxie, poseté mladými modrými hvězdokupami, tvoří siluety na pozadí světla hvězd. Tento ostrý snímek byl pořízen refraktorem a ukazuje jasnější hvězdy v popředí Mléčné dráhy jako barevné a okrouhlé, bez difrakčních paprsků, které jsou charakteristické pro snímky z těchto dalekohledů s podporami sekundárního zrcadla. Pozadí je poseto mnoha ještě vzdálenějšími galaxiemi, které se jeví jako rozmazané, vzdálené zdroje.   

15. března 2012
 
Erupce z bouřlivého Slunce
 
 
 
Toto je jedna z nejhorších oblastí slunečních skvrn za mnoho let. Aktivní oblast 1429 se nezdá, někomu připomíná zlobivého ptáka. Přitom vyvrhla jedno z nejsilnějších vzplanutí a koronární výtrysk hmoty současného slunečního cyklu. Následky těchto explozí vyvolaly spršky částic do zemské magnetosféry, které vyústily do barvitých polárních září. Oblast AR 1429 ve sluneční chromosféře byla zachycena 11. března, pouze v barvě světla, emitovaném především vodíkem. Výsledný obraz je v převrácených falešných barvách, kde jsou tmavé oblasti ty nejjasnější a nejžhavější. Obří magnetické kanály horkého plynu, některé delší než Země, jsou známy jako spikule a jsou vidět jak pokrývají chromosféru. Světlý výběžek nad AR 1429 je chladný filament, který se vznáší nad aktivní sluneční oblastí. V příštích několika letech nastane sluneční maximum, takže porušené a zkroucené magnetické pole Slunce může vyvolat ještě „zuřivější“ aktivní oblasti, které budou vypouštět ještě energičtější oblaka slunečního plazmatu so Sluneční soustavy.   

13. března 2012

 
Skupina galaxií M81
 
 
 
Tento hloubkový snímek Skupiny galaxií M81, zdobí velké galaxie a slabé mlhoviny. Na této širokoúhlé, 12-ti hodinové expozici je především vidět spirální galaxie M81 jako největší na tomto snímku. Galaxie gravitačně interaguje s galaxií M82 pod ní. Je to velká galaxie s neobvyklými halo vlákny, červeně zářícího plynu. Na snímku vidíme mnoho dalších galaxií ze Skupiny galaxií M81, stejně jako náhodný záblesk družice nalevo. Tato skupina je spolu s dalším galaktickým seskupením, včetně naší vlastní Místní skupiny galaxií a Kupy galaxií v Panně. Všechny galaxie jsou vidět přes slabý závoj integrované reflekční mlhoviny v naší Mléčné dráze.   

11. března 2012
 
Galaxie Sombrero - infračerveně
 
 
 
Ten vznášející se prstenec má velikost galaxie. Je součástí fotogenické galaxie Sombrero, M104, jedné z největších galaxií v blízké Kupě galaxií v Panně. Tmavý prachový pás, který zakrývá střední část v optickém světle, v infračerveném naopak jasně září. Nedávno pořízený, digitálně zaostřený snímek ze Spitzerova vesmírného dalekohledu, ukazuje infračervenou záři ve falešných barvách, do již existujícího snímku, pořízeného Hubbleovým teleskopem, optickém spektru. Sombrero měří asi 50 000 světelných roků a nachází se 28 miliónů světelných roků daleko. M104 je možné vidět i malým dalekohledem v souhvězdí Panny, Virgo, Vir.   

10. března 2012
 
T Tauri a Hindova proměnná mlhovina
 
 
 
Ta oranžová hvězda ve středu tohoto pozoruhodného snímku je T Tauri, prototyp třídy proměnných hvězd. Kolem je prachové žluté kosmické mračno, známé jako Hindova proměnná mlhovina NGC 1555/1554. Hvězda i mlhovina jsou vidět na okraji molekulárního mračna, vzdáleného více jak 400 světelných roků a výrazně mění jasnost, ale ne nezbytně současně, což je další záhadou této složité oblasti. Hvězdy typu T Tauri se nyní obecně považují za mladé, méně jak několik miliónů roků, Slunci podobné, stále v v raných stádiích vývoje. Aby byl obrázek ještě více komplikovaný, tak infračervená pozorování ukazují, že T Tauri samotná je součástí vícenásobné soustavy, a že Hindova mlhovina může také obsahovat velmi mladý stelární objekt. Tento barevný obraz zabírá v odhadované vzdálenosti asi 4 světelné roky.   

9. března 2012
 
NGC 1579 - Trifid severu
 
 
 
Barevná mlhovina NGC 1579, připomíná známější mlhovinu Trifid, M20, ale na obloze leží mnohem severněji v souhvězdí Perseus, Per. Mlhovina měří asi 3 světelné roky, je asi 2100 světelných roků daleko a podobně jako Trifid, je příkladem kontrastu modrých a červených barev, s výraznými temnými prašnými pásy v centrálních oblastech mlhoviny. V obou mlhovinách odráží prach světlo hvězd a tak vznikají krásné modré reflekční mlhoviny. Ovšem na rozdíl od Trifidu není červená záře NGC 1579 emisí z mračem zářícího vodíku, exitovaného blízkou horkou hvězdou. Místo toho prach v této mlhovině drasticky snižuje, zčervenává a rozptyluje světlo ze zamořené, extrémně hmotné hvězdy, která samotná silně vyzařuje charakteristické červené světlo H alfa.   

6. března 2012

 
Saturn a Titan
 
 
 
Titan je největší něsíc planety Saturn. Má průměr 5 150 kilometrů a vidíme ho na snímku vpravo od plynného obra. Snímek byl pořízen v infračerveném spektru, sondou Cassini. Saturnovy prstence vrhají stíny na planetu. Mnohem menší měsíc Prometheus, s průměrem 86 km, se jeví jako malá bílá skvrnka, v pravé horní části snímku. Kamera sondy Cassini, zachytila tento pohled 5. ledna letošního roku, ze vzdálenosti asi 685 000 kilometrů od Saturnu. Mise Cassini – Huygens je projekt mezinárodní spolupráce mezi NASA, ESA a Italian Space Agency.
Text a snímek byl vybrán a upraven ze zdroje ESA

3. března 2012
 
Opět kometa Garrad
 
 
 
Vraťme se ještě jednou ke kometě Garrad, která se stala známou svými dvěma různými ohony. Připomeňme si, že v minulosti jsme mohli na obloze vidět jinou kometu se dvěma ohony a sice Hale Bopp, jež byla pozorovatelná od března 1997. Z perspektivy pozemských pozorovatelů jsou oba ohony vidět na opačných stranách její zelenavé komy. V dalekohledu je vidět dobře vyvinutý prachový ohon vpravo, který sleduje jádro komety na její dráze. Dobře známý modravý iontový ohon míří doleva a proudí pryč od Slunce. Zdá se ale, že přinejmenším dočasně má druhý iontový ohon zaznamenaný na tomto snímku z 24. února. Další fotografové nedávno nasnímali měnící se struktury iontového ohonu, které vznikají, když je plazma ovlivňována magnetickým polem slunečního větru. Kometa Garradd se nyní na severní obloze pohybuje rychleji a 5. března se nejvíce přiblíží k Zemi, na vzdálenost asi 10,5 světelných minut.   

2. března 2012

 
Vícebarevná Venuše
 
 
 

Na západní obloze za soumraku nyní září brilantní Venuše. Tato planeta je vidět jako výrazná Večernice a je zajímavým nebeským tělesem pro příležitostné pozorovatele. Ovšem v dalekohledu nabízí planeta spíše méně uspokojivý pohled. Je zahalena do odrazivých mračen, které se v okuláru sice jeví jasné, ale bez jakýchkoliv útvarů. Přesto při pečlivém zachycení obrazu přes sérii barevných filtrů, tak jak byly použity na tomto kompozitním snímku, se mohou objevit jemné vzory mračen. Snímky pocházejí z videokamery a byly zachyceny počátkem minulého měsíce, ze zahradní pozorovatelny v Manchesteru, ve státě New Hampshire v USA. Snímky byly pořizovány přes blízký ultrafialový, zelený a blízký infračervený filtr, vlevo a přes červený, zelený a modrý filtr, přičemž Venuše stála vysoko nad západním obzorem, přes západem Slunce. Venuše je nejlépe vidět za 7 let. Ta nakonec skončí přechodem přes sluneční kotouč, který nastane 5/6 června.   


 29. února 2012
 
Ohony komety Garrad
 
 
 
Proč má dva ohony? Vlevo je vidět prachový ohon komety Garrad, který se skládá z ledu a prachu, a který sleduje kometu na její dráze kolem Slunce. Vpravo je vidět iontový ohon, který se skládá z iontového plynu, odfouknutého slunečním větrem, směrem od Slunce. Dva ohony vykazují většina komet, je ale neobvyklé, aby mířily téměř v opačném směru. U této komety vidíme opačné ohony, vzhledem k příhodnému pozorovacímu úhlu ze Země. Jemné odstíny na snímku, pořízeného minulý týden, ukazují trochu nažloutlý prachový ohon, jelikož velká zrna odrážejí sluneční světlo achromaticky, zatímco iontový ohon září lehce modře, protože ionty oxydu uhelnatého odrážejí nebo rozptylují efektivněji modré sluneční světlo. Ve středu kolem jádra je zeleně zbarvená koma, kterou tak vybarvuje směs prachu a plynů včetně zeleně emitujícího kyanogenu. I když se kometa Garrad nyní vzdaluje od Slunce, tak příští týden nastane její největší přiblížení se Zemí. 

27. února 2012
 
Stephanův kvintet
 
 
 
Na tomto pro oči tak přitažlivém obrázku, z rozsáhlého Hubbleova archívu – Hubble Legacy Archive, je první identifikovaná kompaktní skupina galaxií, nazvaná Stephanův kvintet. V „kosmickém tanci“, opakovaných blízkých přiblížení, vzdáleném asi 300 milionů světelných roků, jsou ale vázány pouze čtyři galaxie. I tak je snadné rozpoznat podivnou postavu. Interagující galaxie NGC 7319, NGC 7318A, NGC 7318B a NGC 7317, mají žlutavý nádech. Mají také zborcené smyčky a ohony, které vyrostly pod rušivým vlivemslapové gravitace. Ta více modrá galaxie NGC 7320 vlevo dole, je vzdálená jenom 40 miliónů světelných roků a není součástí tohoto seskupení. Stephanův kvintet leží na hranicích souhvězdí Pegase, Pegasus, Peg. Zorné pole kvintetu zabírá rozlohu asi 500 000 světelných roků. Vlevo nahoře, už mimo toto pole, astronomové identifikovali další galaxii NGC 7320C, která je také 300 miliónů světelných roků daleko. Takže ta by interagujícímu kvartetu mohla vrátit zpátky status kvintetu.
 
 Pokud není uvedeno jinak, snímky a články v této sekci, jsou vybrány a upraveny ze zdroje APOD
 
24. února 2012
 
Mlhoviny ve Vozkovi
 
 
 
Severní zimní oblohou projíždí starodávné, na hvězdokupy a mlhoviny bohaté souhvězdí Vozky, Auriga, Aur. Tento hloubkový, teleskopický pohled, pořízený letos v lednu se skládá z dat, získaných přes úzkopásmové a širokopásmové filtry. Na obloze zabírá skoro 8 měsíčních úplňků, 4° a ukazuje něco z nebeského bohatství Vozky. V poli je i emisní oblast IC 405 vlevo nahoře, vzdálená asi 1 500 světelných roků. Je také známa pod názvem mlhovina Planoucí hvězda a jejím červeným, spletitým mračnům zářícího vodíku, dodává energii horká hvězda AE Aurigae, typu O. IC 410, vpravo nahoře, je výrazně vzdálenější, a nachází se asi 12 000 světelných roků daleko. Tuto hvězdotvornou oblast proslavila do ní ponořená kupa mladých hvězd NGC 1893 a mračna prachu a plynu ve tvaru pulce. IC 417, Pavouk a NGC 1931 Moucha vpravo dole, jsou také mladé hvězdokupy, ponořené do zárodečných mračen, které se nacházejí daleko za IC 405. Hvězdokupa NGC 1907 je blízko spodního okraje, trochu vpravo od středu. Pohled do tohoto hustého pole míří do roviny naší Mléčné dráhy, skoro ve směru galaktického centra.  

22. února 2012
 
Supergalaktický vítr z galaxie M82
 
 
 
V galaxii M82 se hvězdy tvoří rychlým tempem, ve srovnání s Mléčnou dráhou. „Rodí se tam a umírá“ desetkrát více hmotných hvězd. Větry z těchto hvězd a z výbuchů supernov, vytvořily plápolající mračno rozpínajících se trosek z této pozoruhodné „starburst“ galaxy. Vědecky barevně kódovaný snímek, vyzařuje složitost a původ kouřové vlečky, kombinací širokoúhlého snímku, z dalekohledu WIYN, v Arizoně, s menším vysoce rozlišujícím snímkem z Hubbleova teleskopu. Vzhled M82 na optických snímcích vedl k její populární přezdívce galaxie Doutník. Překotné tvoření hvězd v M82 bylo pravděpodobně vyvoláno zhruba před 100 milióny roky, sérií srážek se sousední galaxií M81.  

19. února 2012

 
Země a Měsíc z MESSENGERu
 
 
 
Jak opravdu vypadá od planety Merkur naše Země? Tuto otázku zodpověděla vesmírná sonda MESSENGER, když se při svém nejtěsnějším přiblížení ke Slunci asi před třemi měsíci, v červenci roku 2010, ohlédla zpátky k Zemi. Země s Měsícem jsou na snímku vidět jako dvě tečky vlevo dole. Sonda sice nebyla zrovna u Merkuru, ale když snímek pořizovala, tak byla na takovém místě, odkud by byl pohled velice podobný. Z Merkuru se Země a její srovnatelně velký Měsíc, budou vždy jevit jako malé kroužky odraženého slunečního světla a nikdy nebudou vykazovat fáze srpku. Od svého vypuštění, v roce 2004, prolétla sonda kolem Merkuru už třikrát a v březnu 2011 vstoupí na oběžnou dráhu této nejvnitřnější planety.  

18. února 2012

 
Reflekční mlhovina u Merope
 
 
 
Reflekční mlhoviny odrážejí světlo blízkých hvězd. Světlo odráží spousta malých uhlíkových zrnek v mlhovině. Typická modrá barva pro tyto mlhoviny je způsobena tím, že se modré světlo na uhlíkovém prachu rozptyluje efektivněji než světlo červené. Jasnost mlhoviny je určena velikostí a hustotou reflekčních zrn, barvou a jasností okolních hvězd. NGC 1435 na snímku obklopuje hvězdu Merope, 23 Tau, ze souhvězdí Býka. Je jednou z nejjasnějších hvězd v otevřené hvězdokupě Plejády, M45. Mlhoviny v Plejádách jsou způsobovány náhodným setkáním této hvězdokupy a prachového molekulárního mračna. 

16. února 2012

 
Galaxie NGC 5965 a NGC 5963
 
 
 
Tyto dvě spirální galaxie tvoří fotogenický pár, který se nachází na hranicích severního souhvězdí Draka, Dra. Obě kontrastují barvou a orientací, NGC 5965 je z našeho pohledu vidět téměř z boku a dominují v ní žluté odstíny, modravá NGC 5963 je vidět spíše zepředu. Do tohoto snímku pronikly i další galaxie, včetně NGC 5969, vlevo dole. V popředí jsou rozesety jasnější paprsčité hvězdy z naší Mléčné dráhy. I když se zdá, že galaxie NGC 5965 a NGC 5963 jsou blízko a mají podobnou velikost, tak ve skutečnosti se na obloze jeví jen NGC 5965. Je vzdálená asi 150 miliónů světelných roků a měří přes 200 000 světelných roků. Mnohem menší NGC 5963 je vzdálená zhruba 40 miliónů světelných roků a tedy se spirálou viděnou z boku nijak nesouvisí. Slabá modrá spirální ramena v NGC 5963 je obtížné sledovat a tak ji označují jako galaxii s nízkou povrchovou jasností.  

14. února 2012
 
NGC 1531/2 - vzájemně působící galaxie
 
 
 
Tento výtečný sníme páru galaxií, které na sebe vzájemně působí, pořídil 8. metrový dalekohled Geminii, na Cerro Pacho v Chile. Na pozadí snímku vidíme NGC 1531 s jasným jádrem, hned nad středem a spirální galaxii NGC 1532 v popředí, která je protkaná prašnými pásy. Obě jsou ve vzdálenosti asi 55 miliónů světelných roků, v jižním souhvězdí Eridanus, Eri. Tyto galaxie leží natolik blízko sebe, že každá z nich „cítí gravitaci“ té druhé. Gravitační přetahování vyvolalo tvorbu hvězd ve spirále v popředí, což dokazují mladé a jasné modré hvězdokupy, u horního okraje, čelního ramene spirály. Přestože spirální galaxie v tomto páru vidíme z boku, tak astronomové věří, že soustava se podobá spirále s doprovodnou složkou, ve Vírové galaxii M51.

11. února 2012
 
Na Titanu prší
 
 
 
Na Titanu pršelo. Nejspíše pršel metan a není to žádný aprýlový vtip. Na umělecké představě povrchu největšího Saturnova měsíce je vidět skoro dobře známá scéna s erodující krajinou a bouřkovou oblohou. Tento scénář odpovídá sezónním bouřkovým dešťúm, které dočasně ztemňují povrch Titanu podél rovníkových oblastí. jak to pozorují přístroje na palubě sondy Cassini. Cyklus vypařování, vznikání mračen a deště na na mrazivém Titanu, s povrchovou teplotou kolem -180°C. Týká se to pochopitelně kapalného metanu a nikoliv vody. Blýskání by mohlo být v Titanově husté, na dusík bohaté atmosféře, také možné.

10. února 2012
 
Enceladus osvětlený Saturnem
 
 
 
Měsíc Enceladus svítí světlem své planety. Přesněji řečeno, jeho velká část na snímku, je osvětlena převážně slunečním světlem, odráženým od Saturnu. Výsledkem je, že se normálně sněhobílý měsíc jeví ve zlatavé barvě, vrcholků mračen planety. Jelikož osvětlení přichází především zleva, tak labyrint hřebenů vrhá rozeznatelné stíny vpravo od středu snímku, zatímco níže je vidět kilometr hluboký kaňon Labtayt Sulci. Jasný tenký srpek zcela vpravo je jedinou částí Enceladu, kterou přímo osvětluje Slunce. Snímek pořídila vesmírná sonda Cassini v minulém roce, při svém průletu kolem tohoto tajemného měsíce. Prohlídka spodní části digitálně zaostřeného obrázku ukazuje vlečky ledových krystalků, které asi pocházejí z podpovrchového moře.

7. února 2012

 
Prach v mlhovině Orion
 
 
 
Co se nachází v okolí „žhavého lože“, kde vznikají hvězdy? V případě mlhoviny Orion je to vesmírný prach. Celé toto pole se nachází asi 1 600 světelných roků daleko a je protkáno spletitými a malebnými vlákny prachu, neprůhledného, ve viditelném světle. Prach se tvoří ve vnější atmosféře hmotných chladných hvězd a je vyvrhován ven silnými částicovými větry. V mlhovině je ponořena hvězdokupa Trapéz a další vznikající hvězdokupy. Spletitá vlákna prachu kolem M42 a M43 se na snímku jeví v hnědé barvě, zatímco centrální zářící plyn je zvýrazněn červeně. V průběhu několika málo miliónů roků se většina Orionova prachu pomalu zničí právě těmi hvězdami, které zrovna vznikají nebo se rozptýlí po Galaxii.

5. února 2012

 
Lunární "X"
 
 
 
Ve středu této měsíční krajiny je triedrem nebo malým dalekohledem snadno vidět výrazné X. Ale jen nemnoho lidí jej zatím vidělo. Problém je v tom, že to „X“ je zřetelné jenom během čtyř hodin, právě před první čtvrtí Měsíce. Iluze vzniká s přispěním konfigurace kráterů Blanchinus, La Caille a Purbach na terminátoru neboli na rozhraní mezi lunárním dnem a nocí. Astronaut, který by stál při první čtvrti blízko k těmto kráterům, by uviděl u obzoru pomalu vycházet Slunce. Stěny kráterů by byly ve slunečním světle, zatímco jejich dna dno by byla dočasně stále ve tmě.Kontrastující části jasných stěn proti tmavým dnům, při pohledu ze Země, vypadají jako X. Tento ostrý snímek byl pořízen 3. března 2009, přibližně v 11:59 UT neboli světového času. Fáze první čtvrti Měsíce nastala 4. března v 7:46 UT.

4. února 2012

 
Kometa Garrad a M 92
 
 
 
Souhvězdím Herkules, Her, se 3. února pomalu pohybovala kometa Garradd, C2009/P1, asi 0,5 stupně od kulové hvězdokupy M92. Tato vytrvalá kometa zůstává těsně pod viditelností pouhým okem, s centrální komou s jasností, srovnatelnou s hustou, dobře známou hvězdokupou. Na bohatém teleskopickém pohledu na ranní obloze v Novém Mexiku, je vidět i široký prachový ohon a mnohem užší iontový ohon, který sahá nahoru a mimo pravý okraj. Prachový ohon odtlačovaný slunečnm světlem,má tendenci sledovat kometu po její dráze, zatímco iontový ohon, odfukovaný slunečním větrem, proudí z komety ve směru opačném od Slunce. M92 je více než 25 000 světelných roků daleko. Kometa Garradd opisuje oblouk nad rovinou ekliptiky.

3. února 2012

 
Uvnitř Orlí mlhoviny
 
 
 
Slavný snímek z Hubbleova vesmírného teleskopu, z roku 1995, ukazuje pilíře stvoření. Světelné roky, dlouhé hvězdotvorné sloupy chladného plynu a prachu uvnitřOrlí mlhoviny M16. Tuto „hvězdnou porodnici“ ve falešných barvách, znovu navštívila vesmírná observatoř Herschel a jeho dalekohled XMM Newton.Jeho infračervené detektory zaznamenaly emisi přímo z oblasti chladného prachu, včetně slavných pilířů a dalších struktur, jež jsou ve středu snímku. V dalším extrému elektromagnetického spektra rentgenového vidění XMM-Newton, odhaluje hmotné, horké hvězdy, hvězdokupy ponořené do mlhoviny. Tyto hmotné hvězdy ukryté před Hubbleovým pohledem na optických vlnových délkách, mají výrazný efekt svými energetickými větry a radiací opracovávají a transformují zárodečné plynové a prachové struktury. Hmotné hvězdy mají krátký život a astronomové nalezli důkaz ve snímku, mířícím na zbytek supernovy o stáří 6000 roků. Pokud by to byla skutečnost, tak by rázová vlna zničila viditelné struktury, včetně slavných pilířů. Ale jelikož je Orlí mlhovina vzdálená asi 6 500 světelných roků, tak jejich destrukci neuvidíme ještě stovky roků.

2. února 2012
 
Červená polární záře nad Austrálií
 
 
 
Proč by mělo nebe zářit polárními zářemi červeně? Sluneční bouře minulý týden pocházely především z aktivní oblasti slunečních skvrn 1402 a Zemi zasypaly částicemi, které vysoko v zemské atmosféře excitovaly atomy kyslíku. Jak se tyto atomy vrátily do svého základního stavu, tak vyzářily červené světlo. Pokud by atomy kyslíku byly vybuzeny v nižší vrstvě atmosféry, tak by záře byla zelená. Na snímku z minulého týdne je vysoká červená polární záře vidět poblíž Flinders ve Viktorii, v Austrálii. Na obloze té noci ovšem zářily i mnohem známější, ale vzdálenější objekty, včetně centrálního disku naší Mléčné dráhy vlevo a sousedních galaxií Velkého a Malého Magellanova mračna. Vpravo. Proč ovšem obloha nezářila také zeleně, zůstává záhadou.

1. února 2012

 
Helix teleskopem VISTA
 
 
 
Bude naše Slunce také jednou tak vypadat? Mlhovina Helix je jedním z nejjasnějších a nejbližších příkladů planetární mlhoviny, mračna plynu, vytvořeného ke konci, života Slunci podobné hvězdy. Vnější plyny hvězdy vyvržené do vesmíru, vypadají z našeho pohledu, jako když se díváme do šroubovice. Z centrálního zbytku hvězdného jádra se stane bílý trpaslík, který září tak tak intenzivně, že vyvolá fluorescenci, předtím vyvrženého plynu. Mlhovina Helix má označení NGC 7293, je vzálená 700 světelných roků, v souhvězdí Vodnáře, Aquarius, Aqu. Rozlohu má asi 2,5 světelného roku. Snímek byl pořízen ve třech barvách infračerveného světla, 4,1 m dalekohledem VISTA, Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy, Evropské jižní observatoře Parana, v Chile. Podrobnosti u vnitřního okraje mlhoviny ukazují složité uzlíky plynu, neznámého původu.

29. ledna 2012
 
Jaro na Neptunu
 
 
 
V šedesátých letech minulého století, začalo na jižní polokouli Neptuna, nejvzdálenějšího plynného obra ve Sluneční soustavě, jaro. Protože planeta oběhne kolem Slunce jednou za 165 pozemských roků, panuje na jižní polokouli dosud. Každé roční období tu trvá přes čtyři desetiletí. V uplynulých letech astronomové zjistili, že se Neptun zjasňuje, jak ilustruje snímek z Hubble Space Telescope, pořízený v roce 2002. Ve srovnání s Hubbleovým snímkem, pořízeným v roce 1996, ukazuje loňský snímek dramatický nárůst odrážejících bílých oblačných pásů na jižní polokouli planety. Rovník Neptuna je k rovině jeho dráhy skloněn o 29 stupňů, což je téměř stejné jako v případě zemského sklonu 23,5 stupně. Sluneční světlo je zde 900 krát slabší než v případě naší planety. Nicméně, léto je skutečně "za rohem", na jižní polokouli Neptuna začne v roce 2005.
 

27. ledna 2012
 
NGC 4449 - proud hvězd pro trpasličí galaxii
 
 
 
Zhruba 12,5 miliónů světelných roků daleko od Země, v souhvězdí Honicích psů, Canes Venatici, Cvn, leží nepravidelná trpasličí galaxie NGC 4449. Svojí velikostí se podobá satelitní galaxii Mléčné dráhy Velkému Magellanovu mračnu, na jižní obloze. V současné době prochází intenzivním obdobím vznikání hvězd, o čemž podává důkazy bohatství mladých modrých hvězdokup, růžových „hvězdných porodnic“ a zatemňujících mračen prachu. Jedná se též o první trpasličí galaxii s identifikovaným slapovým proudem hvězd, který je vidět slabě vpravo dole. Vpravo nahoře je vložený snímek tohoto proudu, rozlišený do červených obrů. Tento hvězdný proud představuje zbytky ještě menší, dovnitř padající galaxie, rozrušené gravitačními silami a odsouzené ke sloučení s NGC 4449. Předpokládá se, že malé galaxie s poměrně málo hvězdami, mají rozsáhlá hala temné hmoty. Ovšem jelikož temná hmota působí gravitačně, tak tato pozorování nabízí možnost prozkoumat význam role temné hmoty, při galaktickém slučování. Tato interakce nejspíše stojí za poryvem vznikání hvězd v NGC 4449 a nabízí vzrušující pohled, jak se staví malé galaxie v průběhu času.

26. ledna 2012

 
Opportunity míří na Greeley Haven
 
 
 
Kde byste měli na Marsu strávit zimu? Jak se minulý listopad na jižní polokouli Marsu blížila zima, tak vozítko Opportunity mělo právě tento problém. Potřebovalo místo, kam odjet. Snížené množství slunečního světla, dopadajícího na sluneční panely vozítka, spolu s potřebou zvýšené energie, potřebné pro zahřívání přístrojů, by mohlo vyčerpat baterie. Proto bylo vysláno, vyšplhat se do 15. stupňového svahu Greeleys Haven, který je vidět jako kamenitý svah, v přední části snímku. Náklon zvýší příjem energie slunečních panelů, vzhledem k jejich větší expozici slunečnímu světlu, a mezitím vozítku poskytuje i zajímavou krajinu ke zkoumání. V dálce za Greeley Haven je vidět rozsáhlý kráter Endeavour, stará impaktní pánev, kterou bude Opportunity opět zkoumat, jakmile za pár měsíců skončí marťanská zima, pokud ji přežije.

24. ledna 2012
 
Zátiší s NGC 2170
 
 
 
Na tomto krásném nebeské, vesmírném zátiší, malovaném kosmickým štětcem vlevo nahoře, září prašná mlhovina NGC 2170. Odráží světlo okolních horkých hvězd a je obklopena dalšímí modrými reflekčními mlhovunami, kompaktní červenou emisní oblastí a proudy zatmívajícího prachu, proti pozadí hvězd. Podobně jako malíři na zátiší často volí věci z domácnosti, tak jsou zde zobrazeny mračna plynu, prachu a horké hvězdy, tak jak se běžně nacházejí v obrovském hvězdotvorné molekulárním mraku v souhvězdí Jednorožce, Monoceros, Mon. Tento obrovský mrak Mon R2, je překvapivě blízko, odhad je jen 2 400 světelných roků daleko. V této vzdálenosti by plátno obrazu měřilo asi 15 světelných roků.

20. ledna 2012
 
Japetus - "pomalovaný" měsíc
 
 
 
Co se stalo Saturnovu měsíci Japetu? Rozsáhlé části tohoto podivného světa jsou tmavé jako uhel, zatímco jiné jsou jasné jako led. Složení tmavého materiálu je neznámé, ale infračervené spektrum naznačuje, že možná obsahuje nějakou tmavou formu uhlíku. Japetus má také neobvyklý rovníkový hřeben, který způsobuje, že vypadá jako vlašský ořech. Kvůli lepšímu pochopení tohoto zdánlivě pomalovaného měsíce, vyslala NASA, v roce 2007, vesmírnou sondu Cassini na oběžnou dráhu Saturnu, k těsnému průletu ve vzdálenosti 2 000 kilimetrů. Na vzdálenost asi 75 000 kilometrů, umožnila Cassiniho trajektorie bezprecedentní snímkování té části Japeta, která je vždy v závětří. Na jihu je vidět obří impaktní kráter, který má ohromných 450 kilometrů a překrývá ještě starší kráter, podobné velikosti. Zdá se, že tmavý materiál, stále více pokrývá východnější část měsíce a ztmavuje krátery i vrchovinu.Podrobná prohlídka ukazuje, že tmavý povlak je typicky na rovníku měsíce a je méně než metr stlustý.Pravděpodobná hypotéza říká, že tmavý materiál je většinou hornina, která zůstala po sublimaci poměrně teplého a špinavého ledu. Původní povlak tmavého materiálu mohl efektivně malovat akrecí trosek z jiných měsíců, které uvolnily meteority.

18. ledna 2012

 
Cygnus X - vnitřek továrny na hvězdy
 
 
 
 Jak vznikají hvězdy? K lepšímu pochopení této složité otázky astronomové pořídili hloubkový infračervený snímek objektu Cygnus X, největší známé hvězdotvorné oblasti v celé Mléčné dráze. Snímek pořídil v roce 2009 Spitzerův vesmírný dalekohled a byl digitálně transformován do barev, které může lidské oko vidět, přičemž nejžhavější oblasti jsou nejmodřejší. Jsou vidět velké bubliny horkého plynu, rozfouknuté větry hmotných hvězd, brzy po jejich vzniku. Současné modely předpokládají, že rozpínající se bubliny „vymetají“ plyn a někdy dokonce i kolidují a často vytvářejí oblasti dostatečně husté na to, aby se gravitačně zhroutily do ještě více hvězd. Továrna na hvězdy Cygnus X má rozlohu přes 600 světelných roků a obsahuje hmotu více než miliónu Sluncí a výrazně září na noční obkoze. Nachází se 4 500 světelných roků daleko v souhvězdí Labutě, Cygnus, Cyg. Za několik miliónů roků se opět rozhostí klid a zůstane jen velká otevřená hvězdokupa, která se za dalších 100 miliónů roků rozptýlí do vesmíru.