Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 19.06.2017 09:56:16 

Vesmír a Příroda

9. února 2012
 
Enceladus osvětlený Saturnem
 
 
 Měsíc Enceladus svítí světlem své planety. Přesněji řečeno, jeho velká část na snímku, je osvětlena převážně slunečním světlem, odráženým od Saturnu. Výsledkem je, že se normálně sněhobílý měsíc jeví ve zlatavé barvě, vrcholků mračen planety. Jelikož osvětlení přichází především zleva, tak labyrint hřebenů vrhá rozeznatelné stíny vpravo od středu snímku, zatímco níže je vidět kilometr hluboký kaňon Labtayt Sulci. Jasný tenký srpek zcela vpravo je jedinou částí Enceladu, kterou přímo osvětluje Slunce. Snímek pořídila vesmírná sonda Cassini v minulém roce, při svém průletu kolem tohoto tajemného měsíce. Prohlídka spodní části digitálně zaostřeného obrázku ukazuje vlečky ledových krystalků, které asi pocházejí z podpovrchového moře.
 
Pokud není uvedeno jinak, snímky a články v této sekci, jsou vybrány a upraveny ze zdroje APOD

 
8. ledna 2012
 
Polární záře s meteorem
 
 
 
Oblohu nad norským ostrovem Kvaløya nedaleko Tromsø, navštívila 13. prosince 2009 polární záře neboli aurora borealis. Tato 30. sekundová expozice zachytila nádheru záře, která jemně ozařovala zimní pobřežní scenerii. A jako studie kontrastu také zachytila náhlý záblesk bolidu z výtečného prosincového meteorického roje Geminid. Bolid prolétnul kolem dobře známých hvězd v oji Velkého vozu a jeho stopa míří zpátky do souhvězdí Blíženců, Gemini, Gem, nad vrcholem tohoto pohledu. Jak polární záře, tak i meteory se vyskytují v pozemské atmosféře ve výškách kolem 100 kilometrů, ale polární záři způsobují energetické nabité částice z magnetosféry, zatímco meteory jsou stopami kosmického prachu.

7. ledna 2012

 
Hvězdokupy v centru Galaxie
 
 
 
Pokud byste mohli vidět rentgenově, tak by centrální oblasti naší Galaxie nebyly zakryté mračny kosmického prachu.Místo toho by Mléčná dráha ve Střelci, Sagittarius, Sag, mohla vypadat třeba takto. Na pohled nádherný obraz rentgenových dat ve falešných barvách, z observatoře Chandra, představuje vysoké energie v modré, střední v zelené a nízké energie v červené barvě. Tato mozaika zabírá ve vzdálenosti Galaktického centra 26 000 světelných let, asi 130 světelných let. Husté prostředí obsahuje hvězdokupy hmotných rentgenových hvězd. V jasné oblasti ve spodní části snímku je především hvězdokupa v Galaktickém centru a ohromná černá díra Sagittarius A. Nahoře se nacházejí další dvě hvězdokupy, Oblouky a Kvintuplet. Difuzní emise z Chandry může být vytvářena vzájemným působením hvězdokup s hustými molekulárními mraky.

5. ledna 2012
 
Titan a Dione
 
 
 

Saturnovy měsíce obíhají v rovině jeho prstenců a tak mají neustálý dobrý výhled na tuto ohromnou plynnou planetu. Kosmická sonda Cassini se při svém průletu poblíž roviny prstenců o tuto jejich úžasnou perspektivu podělila. Snímek pochází z května 2011. Je vidět největší měsíc Saturnu Titan a třetí jeho největší měsíc Dione. Pozoruhodně tenké a jasné prstence dole, vrhají na oblačnou pokrývku planety obloukovité stíny. Bledý Dione měří asi 1 100 kilometrů a obíhá dále než 300 000 kilometrů, od viditelného vnějšího okraje prstence A. Dione je vidět přes atmosferický závoj Titanovy atmosféry. Titan měří asi 5 150 kilometrů a od sondy Cassini je asi 2,3 miliónů kilometrů daleko, zatímco Dione je daleko 3,2 milionů kilometrů.


3. ledna 2012
 
Bouřkový systém na Saturnu
 
 
 
 Je to jedna z největších a nejdéle existujících bouří vůbec kdy zaznamenaných v naší Sluneční soustavě.Formace mračen nahoře byla poprvé spatřena koncem minulého roku na severní polokouli Saturnu, začala větší než Země a brzy se rozšířila kolem celé planety. Bouře byla sledována nejen ze Země, ale i kosmickou sondou Cassini, která je nyní družicí Saturnu. Na infračerveném snímku ve falešných barvách z února 2011, představují oranžové barvy mračna hluboko v atmosféře, zatímco světlé barvy vyznačují mračna výše. Saturnovy prstence jsou vidět téměř z boku jako tenká modrá horizontální čára. Ty zkroucené tmavé pásy jsou jejich stíny, které vrhá Slunce vlevo nahoře na vrcholky mraků. Intenzivní bouře, zdroj rádiového šumu z blýskání, může souviset se sezónními změnami, jelikož na severní polokouli planety pomalu začíná jaro.
 

18. prosince 2011
 
Okolí mlhoviny Kužel
 
 
 
V okolí mlhoviny Kužel jsou podivné tvary a textury. Ty neobvyklé tvary mají původ v jemném mezihvězdném prachu, který složitým způsobem reaguje s energetickým světlem a horkým plynem, který vyvrhují mladé hvězdy. Nejjasnější hvězda na snímku je S Mon vpravo a oblasti pod ní se kvůli její barvě a struktuře říká mlhovina Liščí kožich. Modrá záře kolem S Mon pochází z odraženého světla této jasné hvězdy, od okolního prachu. Červená záře, která celou oblastí prostupuje, nepochází jen z odrazu od prachu ale také z emise vodíku, ionizovaného světlem hvězd. S Mon je součástí mladé otevřené hvězdokupy, s názvem NGC 2264 a nachází se asi 2 500 světelných roků v souhvězdí Jednorožce, Monoceros, Mon. Původ záhadné, geometrické mlhoviny Kužel, která je vidět vlevo, zůstává tajemstvím.
 

16. prosince 2011
 
Umbra Země
 
 
 
Tmavý vnitřní stín planety Země se nazývá umbra. Má tvar, do vesmíru se prostírajícího se kužele, s kruhovitým průřezem a nejsnáze je vidět při zatmění Měsíce. Například minulou sobotu prošel úplněk jižní polovinou zemského umbrálního stínu a zabavil pozorovatele Měsíce po většině planety. Při úplné fázi zatmění, byl Měsíc úplně uvnitř umbry po dobu 51 minut. Tento složený obrázek, pořízený z Pekingu v Číně, využívá z totality zatmění – střed a částečných fází, pro vytýčení velké části zakřiveného okraje umbry. V tmavších fázích zatmění jsou vidět i hvězdy na pozadí. Výsledek ukazuje poměrnou velikost řezu stínem ve vzdálenosti Měsíce, stejně jako jeho dráhu umbrou Země.
 

13. prosince 2011
 
Uložené horniny na Marsu
 
 
 
Jak mohla vzniknout tato neobvyklá žíla hornin na Marsu? Nejpravděpodobnější hypotéza praví, že tato tlustá vrstva hornin, zvaná „Homestake“, byla uložena tekoucí kapalinou, stejně jako většina minerálních žil zde na Zemi. Tekoucí kapalinou minerálních žil, bude nejspíše voda. Tudíž tento pruh minerálů, který je bohatý na vápník a síru, je posledním z rostoucí hromady důkazů, že část Marsu měla „mokrou minulost. To zase nahrává spekulacím, že byl Mars kdysi příznivý pro život. Na snímku nahoře je pohled u západního okraje kráteru Endeavour, z vozítka Opportunity, které nyní zkoumá Mars Vložený snímek ukazuje podrobnosti nedávno objevené minerální žíly.

7. prosince 2011
 
Kepler 22b - podobná Zemi
 
 
 
Ze všech nalezených exoplanet, se zatím tato podobá nejvíce Zemi. Nedávno objevená exoplaneta Kepler 22b, se proto okamžitě stala tím nejlepším místem pro hledání života mimo naši Sluneční soustavu. Hostitelská hvězda Kepler 22 je o něco menší a chladnější než Slunce a nachází se 600 světelných roků od Země, v souhvězdí Labutě, Cygnus, Cyg. Exoplaneta má dvojnásobek průměru Země, obíhá o něco blíže kolem svého slunce a leží tedy v tzv. zóně žihota. Na jejím povrchu by mohla existova kapalná voda. Snímek je umělechou představou, jak by Kepler 22b mohla vypadat, ve srovnání s vnitřními planetami naší Sluneční soustavy. Zda je na ni opravdu voda nebo život, není v současnosti známo. Projekt SETI ovšem začne pátrat po známkách života.
 

6. prosince 2011
 
New Horizons a Pluto
 
 
 
 Vesmírná sonda New Horizons se dostala nejblíže k Plutu. Jak víme, Pluto již nemá status planety, ale planety trpasličí. Stalo se tak v srpnu roku 2006, na mezinárodním astronomickém kongresu, který se konal v Praze. Zatím nejblíže se k této trpasličí planetě Pluto dostal Voyager 1 v lednu roku 1986 a to na vzdálenost 1,58 miliard kilometrů, což je pro představu více než 10x vzdálenost Země od Slunce.

New Horizons nyní tento netypický milník překonala. Cílem vytrvalého poutníka, který se na svou cestu vydal v lednu 2006, je právě Pluto. Průlet kolem bývalé planety se očekává v létě roku 2015. Sondě významně pomohl Jupiter, který ji udělil potřebný impuls k další cestě. Bez něho by New Horizons dorazila k Plutu o 21 let později!

Na snímku vidíme sondu New Horizons nad Plutem v představách malíře. Vpravo je vidět měsíc Charon a jasnou hvězdou nalevo od něho je Slunce.
 
Článek a snímek byl vybrán z webu exoplanety.cz, s laskavým dovolením jeho administrátora.

4. prosince 2011
 
Světelná echa z V838 Mon
 
 
 Vnější povrch hvězdy V 838 Mon z neznámých důvodů náhle prudce expandoval a výsledkem bylo to, že se v lednu 2002 stala nejjasnější hvězdou v celé Galaxii. Potom stejně náhle zeslábla. Takový hvězdný záblesk nebyl ještě nikdy pozorován. Je pravda, že supernovy vyvrhují do okolního vesmíru materiál. Ale, i když V838 Mon materiál do okolí vyvrhl, tak to, co vidíme na snímku, je pohybující se záblesk světelného echa. V něm se světlo odráží od vzdalujících se prstenců, v okolním mezihvězdném prachu, který hvězdu obklopuje. Nachází se asi 20 000 světelných roků daleko, v souhvězdí Jednorožce, Monoceros, Mon. Světelné echo má průměr asi šest světelných roků.
 

3. prosince 2011
 
Zatmění Slunce nad Antarktidou
 
 
 
Minulý pátek, 25. listopadu, bylo čtvrté a poslední zatmění Slunce letošního roku vidět jen z vysokých jižních šířek. Pokud jste je neviděli, tak se podívejte na tento snímek nebeské události, z velmi vysoké jižní šířky, v Antarktidě. Záběr z kamery, umístěné na stanici San Martín, která se nachází u antarktického, hornatého poloostrova Argentina, míří na jih. Východ Slunce a disk Měsíce, jsou vidět v siluetě přes řídké mraky. Svahy hor v popředí jsou součástí větší hory Roman Four Promontory, možná příhodně pojmenované pro svůj strmý zasněžený vzhled, podobný římské číslici IV. V roce 2011 nastane ještě jedno zatmění, a to úplné zatmění Měsíce.Části tohoto zatmění budou 10. prosince vidět z velké části po celé Zemi.
 

2. prosince 2011
 
Sesuv půdy na Vestě
 
 
 

Na asteroidu Vesta jsou jedny z nejimpozantnějších útesů ve Sluneční soustavě. Středem snímku probíhá shora dolů v délce asi 20, kilometrů hluboký útes. Snímek pořídila vesmírná sonda Dawn, která se v tomto roce stala družicí, tohoto 500. kilometrového vesmírného kamene. Topografie této „škarpy“ a okolí ukazuje, že po svahů dolů, došlo, k obrovským sesuvům půdy. Původ škarpy je neznámý, ale části útesu musí být docela staré, jelikož od doby jeho vzniku je zde několik kráterů. Sonda Dawn nyní dokončila výškové mapování a po spirále bude snižovat svoji dráhu, aby mohla lépe zkoumat gravitační pole tohoto asteroidu. V roce 2012 má sonda od Vesty odletět na dlouhou cestu, ke známému asteroidu Ceres, který je větší než Vesta.


27. listopadu 2011
 
Pohled z Chajnantor
 
 
 
Pohled na noční oblohu z výše, přes 5 000 metrů, z náhorní roviny Chajnantor, v chilských Andách, doslova bere dech a to několika způsoby. Řídká atmosféra, při asi padesátiprocentním tlaku na úrovni moře na tomto tmavém místě je, také extrémě suchá. Z tohoto důvodu je ideálním místem pro přístroj ALMA, Atacama Large Millimeter/submillimeter Array, který je navržen pro výzkum vesmíru na vlnových délkách více než 1000 krát delších, než je viditelné světlo. Ve středu této panoramatické scény, jsou 7. a 12. metrové parabolické antény, které jsou osvětleny mladým Měsícem, usazeným v oblouku Mléčné dráhy. Konfigurace antén ALMA by měla dosáhnout rozlišení, srovnatelného s kosmickými dalekohledy při zapojení jako interferometr. Noc zdobí dráha meteoru vlevo a satelitní galaxie Mléčné dráhy – Velký, dole a Malý Magellanův mrak.
 

23. listopadu 2011
 
Leonidy nad Tenerife
 
 
 
Historicky aktivní roj Leonid byl tento rok zastíněn jasným měsíčním světlem. Přesto ale věrní pozorovatelé oblohy, viděli vrchol aktivity 18. listopadu a ani záře měsíčního světla nedokázala přesvítit tento brilantní bolid. Barevná stopa tohoto meteoru i závěrečný záblesk byl zachycen časně ráno, na západní obloze, na Kanárských ostrovech nad observatoří Observatorio del Teidena, na Tenerife. Leonidy jsou vlastně částice prachu zametané naší Zemí, když zrovna prochází kolem dráhy periodické komety Tempel-Tuttle a typicky vstupují do atmosféry rychlostí téměř 70 kilometrů za sekundu. Širokoúhlá, od Měsíce odvrácená kamera, zachytila také poblíž středu také poblíž středu, jasné hvězdy v dobře známých souhvězdích Oriona a Býka. Na vložených snímcích jsou dvě expozice trvalé stopy bolidu. Tyto dva následné snímky, sledují záblesk meteoru po několika minutách, když výškový vítr rozptýlil slabou kouřovou stopu. Na obou velkých budovách jsou vidět dalekohledy GREGOR s červenou kopulí a vakuový věžový sluneční dalekohled u pravého okraje, jsou to dalekohledy, pro sledování Slunce.
 

20 listopadu 2011
 
Pilíře hvězdného stvoření
 
 
 
Jak vznikají hvězdy? Studium hvězdotvorné oblasti W5, Spitzerovým vesmírným teleskopem na dráze kolem Slunce poskytuje jasné důkazy, že hmotné hvězdy u středů prázdných dutin jsou starší, než hvězdy na okrajích. Indukovaný vznik hvězd nastává tehdy, když horký odtékající plyn stlačuje plyn chladnější do dostatečně hustých uzlů, aby se pak gravitačně smrštily do hvězdy. Nádherné pilíře vlevo se pomalu odpařují horkým odtékajícím plynem a poskytují další vizuální důkaz. Na vědecky vybaverveném, infračerveném snímku, červená barva znamená zahřátý prach, zatímco bílá a zelená znamenají zvláště hustá mračna plynu.W5 je též známa jako plynná mlhovina IC 1848 a dohromady s IC 1805, tvoří komplexní oblast, kde vznikají hvězdy a nazývájí se jako mlhoviny Srdce a Duše. Snímek zvýrazňuje část W5, velkou asi 2 000 světelných roků, která je bohatá na pilíře tvoření hvězd. Oblast leží asi 6 500 světelných roků daleko, v souhvězdí Kasiopeja, Casiopeia, Cas.
 

19. listopadu 2011
 
Ve Vlčí jeskyni
 
 
 
Tajemná modrá reflekční mlhovina, která se v katalozích nachází po názvy VdB 152 nebo také Ced 201, je opravdu velice slabá. Vyskytuje se u vrcholu dlouhé a tmavé mlhoviny Barnard 175, v prachovém komplexu, kterému se také říká Vlčí jeskyně. Toto vesmírné zjevení je téměř 1 400 světelných roků daleko v severní části Mléčné dráhy, v souhvězdí Cefeus, Cef. Kapsy mezihvězdného prachu u okraje velkého molekulárního mračna, blokují světlo hvězd pozadí, nebo naopak rozptylují světlo vnořené jasné hvězdy a tak mlhovině propůjčují její charakteristickou modrou barvu. Ultrafialové světlo z této hvězdy se také považuje za příčinu temné, červené luminiscence prachu mlhoviny. I když v molekulárních mracích vznikají hvězdy, tak u této se zdá, že se sem dostala náhodou, jelikož její změřená prostorová rychlost se velice liší od rychlosti mračna. Tento snímek zabírá rozlohu asi 7 světelných roků.

18. listopadu 2011
 
Barevná mapa Měsíce
 
 
 
Tato barevná topografická mapa Měsíce, je vycentrovaná na jeho odvrácenou stranu, kterou ze Země nevidíme. Pohled této strany se ale naskytuje družici LRO, Lunar Reconnaissance Orbiter, jejíž snímky širokoúhlou kamerou pokryjí každý měsíc téměř celý lunární povrch. Stereo překrytí snímků, umožnilo výpočet topografických map, mezi 80. stupněm severní a jižní šířky. Výsledkem je asi 300 metrové rozlišení lunárního povrchu, s 10. až 20. metrovou přesností ve výšce. Data, blíže k severnímu a jižnímu pólu, jsou doplněna údaji družicovéhé, laserového výškoměru. Barvy bílá, červená, zelená a fialová, představují na této mapě, postupně nižší úrovně. Velká kruhová, převážně fialová skvrna dole, je tzv. bazén Aitken, u jižního pólu na odvrácené straně.Tento bazén má průměr 2 500 kilometrů a hloubku přes 12 kilometrů, takže je jedním z největších impaktních kráterů ve Sluneční soustavě.

17. listopadu 2011
 
Oranžové Slunce
 
 
 
Naše Slunce je čím dál rušnější. Na snímku z minulého týdne je zachyceno s četnými útvary, včetně jedné z největších dosud zaznamenaných slunečních skvrn AR 1339, která je vidět vpravo. Teprve minulý rok se začalo probouzet, po neobvykle tichém, roky trvajícím slunečním minimu. Snímek byl pořízen v jedné barvě, nazvané H alfa, je inverzní a ve falešné barvě. Hodně viditelné části pokrývají spikule. Postupné zjasnění, směrem ke slunečním okrajům způsobuje vzrůstající absorpce, poměrně chladného slunečního plynu a nazývá se okrajovým ztemněním. Těsně za slunečním okrajem vyčnívá několik scintilujících protuberancí, na rozdíl od protuberancí na sluneční kotouči, které se jeví jako světlé čáry. Možná, že ze všeho vizuálně nejzajímavější jsou magneticky propletené aktivní oblasti s chladnými slunečními skvrnami. Jak magnetické pole našeho Slunce směřuje ke slunečnímu maximu v několika letech, tak rostoucí aktivita způsobí v některých obdobích tvář Slunce ještě komplexnější.
 

13. listopadu 2011
 
NGC 6302 z Hubblea
 
 
 
Jen málo motýlů má takové rozpětí křídel. Jasné kupy a mlhoviny na pozemské noční obloze se často jmenují po květinách nebo hmyzu a NGC 6302 Motýlek, není výjimkou. Centrální hvězda s odhadovanou povrchovou teplotou 250 000 °C přímo v této planetární mlhovině je výjmečně horká, jasně září v ultrafialovém světle, ale od přímého pohledu ji ukrývá hustý prachový torus. Tento dramaticky podrobný snímek, hvězdy umírající v mlhovině, zachytil Hubblův vesmírná teleskop brzy poté, co byl v roce 2009 opět vylepšen. Prašný torus kolem centrální hvězdy, protíná jasnou dutinu ionizovaného plynu při pohledu téměř z boku. V horké prachové obálce kolem hvězdy byl detekován molekulární vodík. NGC 6302 se nachází asi 4 000 světelných roků daleko, v souhvězdí Štíra, Scorpius, Sco.

12. listopadu 2011
 
Ramena galaxie M83
 
 
 
Velká, jasná a krásná spirální galaxie M 83 se nachází zhruba 12 miliónů světelných roků daleko, v jihovýchodním cípu velmi dlouhého souhvězdí Hydra. Tato mozaika, poskládaná ze snímků archívu Hubble Legacy Archive, sleduje tmavý prach a mladé modré hvězdokupy, podél výrazných spirálních ramen, které M83 propůjčily její jméno - Jižní větrník. Bohaté načervenalé hvězdotvorné oblasti, které se typicky nacházejí u okrajů hustých prachových pásů, také naznačují další populární pojmenování M83 jako Galaxie tisíce rubínů. Vpravo nahoře se nachází jasné žlutavé jádro, kterému dominuje světlo ze starších hvězd. Jádro je také jasné v rentgenových energiích, což ukazuje na vysokou koncentraci neutronových hvězd a černých děr, které po sobě zanechalo překotné vznikání hvězd. M83 je členem skupiny galaxií, do které patří i aktivní galaxie Centaurus A. Tento pohled zabírá rozlohu 25 000 světelných roků.
 

9. listopadu 2011
 
Hvězdotvorná oblast S 106
 
 
 
 Hmotná hvězda IRS 4 začíná rozpínat svoje křídla. Materiál z této hvězdy zrozené teprve asi přes 100 000. roky, který proudí ven, vytvořil mlhovinu zvanou Sharpless 2-106, na našem snímku. Kolem infračerveného zdroje IRS 4, Infrared Source 4, obíhá velký disk prachu a plynu. Ten je vidět tmavě červeně, u středu snímku, což mlhovině dává tvar přesýpacích hodin nebo motýla. Plyn v S106, poblíž IRS 4, působí jako emisní mlhovina, jelikož po ionizaci emituje světlo, zatímco prach, daleko od IRS4, odráží světlo centrální hvězdy a tak působí jako reflekční mlhovina. Podrobná prohlídka snímků, jako je tento, ukázala stovky hnědých trpaslíků, s nízkou hmotností, kteří číhají v plynu mlhoviny. S106 měří asi 2 světelné roky a nachází se asi 2 000 světelných roků v souhvězdí Labutě, Cygnus, Cyg.

6. listopadu 2011
 
GK Per - nova z roku 1901
 
 
 

Počátkem 20. století, se stala hvězda GK Per jednou z jednou z nejjasnějších hvězd na obloze a tato událost je známa jako Nova Persei 1901. Snímek je složený obrázek z let 2003 a 2011. Dokumentuje vyvrženinu z exploze, která se populárně nazývá mlhovina Ohňostroj, a která pokračuje v expanzi do vesmíru. Snímky sledují expanzi mlhoviny, za více jak 17 roků. Asi 1 500 světelných roků vzdálená mlhovina, má průměr stále pod jeden světelný rok. GK Per a jim podobné proměnné hvězdy, jsou známy jako klasické novy, o kterých se ví, že jsou tvořeny dvojhvězdami, z kompaktního bílého trpaslíka a zbytnělého chladného obra, na těsné orbitě. Materiál přiteklý na povrch bílého trpaslíka z obří hvězdy přes akreční disk, nakonec podstoupí termonukleární vzplanutí, které vyvrhne do okolního prostoru materiál hvězdy, aniž by bílého trpaslíka zničilo. Systém GK Per, s dvoudenní oběžnou periodou, vytvořil v nedávných letech, mnohá menší vzplanutí.


5. listopadu 2011

 
IC 59 a IC 63 v souhvězdí Kasiopeji
 
 
 
Jasné okraje a tokové tvary naznačují něco jako tání zmrzliny v kosmickém měřítku. Při pohledu na barevnou, oblohu, v souhvězdí Kasiopeji, Casiopeia, Cas, jsou vidět dozadu učesaná mračna kometárního vzhledu plynné mlhoviny IC 59 vlevo a IC 63. I když tato 600 světelných roků vzdálená mračna ve skutečnosti netají, tak se pomalu odbourávají pod vlivem ionizujícího, ultrafialového záření z horké svítivé hvězdy gama Cas. Nachází se jen 3 až 4 světelné roky od mlhoviny, hned nad pravým horním okrajem snímku. K hvězdě gama Cas je o něco blíže IC 63, kde dominuje červená H-alfa emise, z ionizovaných atomů vodíku, po rekombinaci s elektrony. IC 59 dále od hvězdy, vykazuje proporcionálně méně H-alfa emise, ale zato více modrých barev, charakteristických pro prachem, odražené světlo hvězd. Toto zorné pole zabírá na obloze asi 1 stupeň nebo v odhadované vzdálenosti hvězdy gama Cas, asi 10 světelných roků.
 

2. listopadu 2011
 
Mlhovina Kouzelním - NGC 7380
 
 
 
 Jaké síly vládnou v mlhovině Kouzelník? Je to gravitace, která je dost silná na to, aby vznikaly hvězdy a hvězdné větry, silné záření, aby dokázaly vytvořit a rozrušit sloupy plynu. Snímek ukazuje mlhovinu Kouzelník, která se nachází pouze 8 000 světelných roků daleko a obklopují ji vyvíjející se hvězdy hvězdokupy NGC 7380. Vzájemné působení hvězd, plynu a prachu vytvořilo útvar, který vypadá jako fiktivní středověký kouzelník. Tato aktivní hvězdotvorná oblast má rozlohu asi 100 světelných roků, takže se úhlově jeví větší než Měsíc. Mlhovinu můžeme nalézt i malým dalekohledem, v souhvězdí Cepheus, Cep. I když mlhovina může přežít jen pár milionů roků, tak některé vznikající hvězdy mohou přežít Slunce.

1. listopadu 2011
 
Bílé skalnaté "prsty" na Marsu
 
 
 
 

Co způsobilo tyto neobvyklé světlé skalnaté formace na Marsu? Původně zaujala možnost, že by se mohlo jednat o sůl, po vyschnutí, starodávného dna jezera. Ale podrobné studie těchto „prstů“ nyní ukazují na přízemnější možnost vulkanického prachu. Studie přesné barvy a formace, ukazuje na možnost vulkanického původu. To, že tento světlý materiál zerodoval z okolních oblastí, ukazuje na velmi nízkou hustotu této látky. Příkrý kontrast mezi skalisky a okolním pískem způsobuje jeho neobvyklá tmavost. Snímek pořídila kamera THEMIS, Thermal Emission Imaging System, vesmírné sondy Mars Odyssey, která je nyní družicí Marsu. Snímek zabírá uvnitř většího kráteru rozlohu asi 10 kilometrů.


31. října 2011
 
Prašný vesmírný ostrov - NGC 253
 
 
 
 Zářivá galaxie, někdy též zvaná Stříbrný dolar, je jednou z nejjasnějších, viditelných spirálních galaxií a je také jednou z nejprašnějších. Prašný vesmírný ostrov, poprvé zaznamenaný v roce 1783, matematičkou a astronomkou Caroline Herschel, se nachází zhruba 10 miliónů světelných roků daleko v jižním souhvězdí Sochaře, Sculptor, Scl. NGC 253, o rozloze 70 tisíc světelných roků, je největším členem Skupiny galaxií v Sochaři, která je nejblíže k naší Místní skupině galaxií. Na tomto snímku je patrné, že kromě vlastních spirálních prachových pásů, z galaktického disku, stoupají prachové úponky. Vysoký obsah prachu doprovází bouřlivé vznikání hvězd, což dává galaxii označení galaxie vznikajících hvězd. NGC 253 je též astronomům známá jako silný zdroj vysoko energetického, rentgenového a gama záření, nejspíše díky hmotným černým děrám poblíž jejího galaktického centra.

30. října 2011
 
Mladá slunce v NGC 7129
 
 
 
V prachu galaxie NGC 7129, ve vzdálenosti asi 3 000 světelných roků v královském souhvězdí Kefeus, Cepheus, Cep, jsou stále ještě mladá slunce. Tyto hvězdy jsou poměrně útlého věku, pouhých pár miliónů roků a je pravděpodobné, že i naše vlastní Slunce, před pěti miliardami roků, vznikalo v podobné hvězdné porodnici. Na tomto snímku jsou nejpozoruhodnější nádherná, modravá prachová mračna, která odrážejí mladistvé hvězdné světlo. Kompaktní, tmavě červené srpkovité útvary, jsou také znakem mladých, energetických hvězdných objektů.Jsou známy jako Herbig- Harovy objekty, jejichž tvar a barva je charakteristická pro zářící vodík, stlačovaný výtrysky z nově vznikajících hvězd. Bledší, rozsáhlé filamenty červené emise, se mísí s modravými mračny z prachových zrn, které efektivně mění tzv fotoluminiscencí, neviditelné ultrafialové světlo hvězd, na viditelné červené světlo. Zárodečný plyn a prach se z této oblasti nakonec rozptýlí a hvězdy se při obíhání kupy kolem středu galaxie od sebe vzdálí. Tento teleskopický pohled na NGC 7129, zabírá rozlohu asi 40 světelných roků.

29. října 2011
 
Za Saturnovými prstenci
 
 
 
Když se podíváte na tento snímek pečlivě, uvidíte čtvrtý Saturnův měsíc. První a nejvíce v pozadí je Titan, největší měsíc a zároveň jeden z největších měsíců ve Sluneční soustavě. Tmavý útvar na vrchu tohoto trvale zamračeného světa, je severní polární čepička. Další, zcela zřejmý měsíc je jasný, krátery a ledovými útesy posetý měsíc Dione, je vidět v popředí. Zleva je vidět několik rozsáhlých prstenců planety, včetně prstence A, s tmavým Enckeho dělením. Zcela vpravo, už mimo prstence je měsíc Pandora, který měří pouze 80 kilometrů a „pomáhá udržovat“ Saturnův prstenec F. A čtvrtý měsíc? Když se pečlivě podíváte do Enckeho dělení, tak vlevo uvidíte malou tečku, která je ve skutečnosti měsíc Pan. I když je tento měsíc, s rozměrem 35. kilometrů, jedním z nejmenších Saturnových měsíců, tak je dostatečně hmotný na to, aby pomáhal udržovat Enckeho dělení, od částic prstenců. 

28. října 2011
 
Jupiterova mračna z New Horizons
 
 
 
Tyto úžasné snímky Jupiteru pořídila sonda New Horizons na své cestě k Plutu. Planeta Jupiter je slavná svojí Velkou rudou skvrnou a je též známá svými pravidelnými rovníkovými oblačnými pásy, které jsou vidět i skromnými dalekohledy. Horizontálně komprimovaný snímek byl pořízen v roce 2007, poblíž Jupiterova terminátoru a ukazuje velkou různorodost druhů mračen. Úplně vlevo jsou mraky nejblíže Jupiterovu jižnímu pólu. V tmavých oblastech zvaných pásy, které obepínají celou planetu, jsou vidět turbulentní víry. Ale i ve světlých oblastech zvaných zóny, jsou vidět úžasné struktury včetně komplexních vlnových vzorů. Energie, která tyto vlny pohání, jistě pochází zespodu. New Horizons je nejrychlejší vesmírnou sondou, která kdy byla vypuštěna a v solučasné době proťala orbity Saturnu, Uranu. V roce 2015 má přiletět k Plutu.

23. října 2011
 
Galaxie zboku - NGC 4565
 
 
 
Vznešená spirální galaxie NGC 4565 je z planety Země vidět z boku. Pro svůj úzký profil je též známa jako Jehlová galaxie a pro svoji jasnost bývá zastávkou mnoha teleskopických procházek po severní obloze v slabém, ale dobře učesaném souhvězdí Vlasy Bereniky Coma Berenices, Com. Tento ostrý, barevný snímek, ukazuje jádro s centrální výdutí galaxie, proťaté zakrývajícími pásy prachu, který protkává tenkou galaktickou rovinu. V pěkném zorném poli je směs dalších galaxií na pozadí a vpravo dole je sousedící galaxie NGC 4562. Samotná NGC 4565 leží asi 40 miliónů světelných roků daleko a měří asi 100 000 světelných roků. Jelikož lze tuto galaxii snadno spatřit i malým dalekohledem, tak ji pozorovatelé oblohy považují za prominentní objekt, který Ch. Messier minul.

9. října 2011
 
Srpek Merkuru v barvách
 
 
 
 
Srpek Merkuru je obtížné spatřit nad horizontem planety Země proti záři soumraku, ale tento srpek zachytila 16. ledna 2008 vesmírná sonda MESSENGER. Barvy na tomto pozoruhodném snímku, byly vytvořeny na základě údajů přes infračervený, červený a fialový filtr, takže se zvýrazňují barevné rozdíly, které jinak nejsou okem na kráterovitém povrchu nejvnitřenější planety vůbec viditelné. Na obrázku je světle modrý materiál kolem poměrně nových kráterů a kontrastuje s většinou jednotvárným hnědým terénem. Merkur samotný má průměr 4880 kilometrů. Snímek v plném rozlišení ukazuje útvary o rozměru pouhých 10 kilometrů.

8. října 2011
 
První den MESSENGERu
 
 
 
 
Jeden sluneční den na planetě trvá od poledne do poledne. Na Zemi trvá sluneční den 24 hodin. Na Merkuru je sluneční den dlouhý asi 176 pozemských dní. Vesmírná sonda MESSENGER, během svého prvního merkurského slunrčního dne, zobrazila z oběžné dráhy téměř celý povrch této nejvnitřnější planety, takže mohla vygenerovat globální monochromní mapu, s rozlišením 250 m na pixel a barevnou s rozlišením 1 km na pixel. Na snímku jsou vidět příklady mozaikových map, zkonstruovaných z tisíců snímků, pořízených za jednotných světelných podmínek - monochromní mapa vlevo. Obě jsou vystředěny na meridián, na 75. stupni východní délky planety. Při svém druhém merkurském slunečním dnu, se sonda MESSENGER nejspíš více zaměří na cílená pozorování povrchových útvarů planety s vyšším rozlišením.

6. října 2011
 
Malé světy Ceres a Vesty
 
 
 
 
 
Planetky Ceres a Vesta mají průměr 950 a 530 kilometrů, zhruba velikost států Texasu a Arizony. Jsou to dvě z největších, více jak 100 000 malých těles, která obíhají v hlavním pásu asteroidů, mezi Marsem a Jupiterem. Tyto pozoruhodně podrobné snímky, z Hubbeova vesmírného teleskopu, ukazují na povrchu obou malých světů variace jasností a barev. Variace by mohly představovat velkorozměrové, povrchové útvary nebo oblasti jiného složení. Hubbleovy obrazové údaje astronomům pomáhají plánovat návštěvu vesmírné sondy Dawn. Byla vypuštěna 27.9.2007, pomocí nosné rakety Delta II a po gravitačním průletu kolem planety Mars v r. 2009, byla její dráha upravena tak, aby dosáhla planetku Vesta. Postupně bude kolem ní kroužit, po roce opustí oběžnou dráhu a přeletí k trpasličí planetě Ceres, kde se očekává zahájení dalšího půlročního průzkumu, v únoru 2015. Na konci července 2015 bude sonda zaparkována na dráze ve výšce 700 km nad povrchem trpasličí planety tak, aby nedošlo ke srážce nejméně 50 let. Mezinárodní astronomická unie v roce 2006, klasifikovala Ceres jako trpasličí planetu.

4. října 2011
 
Ostrý pohled na Slunce
 
 
 
 
Zde vidíte jeden z nejostřejších pohledů, pořízených na Slunce. Nádherný snímek zobrazuje pozoruhodné detaily tmavé sluneční skvrny, ve spodní části obrázku a nahoře četné, vroucí granule, které vypadají jako zrnka kukuřice. Snímek byl pořízen v roce 2002, švédským slunečním dalekohledem, který pracuje na kanárském ostrově La Palma. Vysoké rozlišení bylo dosaženo využitím důmyslné adaptivní optiky, digitálního vrstvení snímků a dalších technik zpracování obrazu, pro zmírnění „rozmazávacího“ efektu zemské atmosféry. Přes Slunce nyní přechází sluneční skvrna, která je tak velká, že ji pečliví pozorovatelé mohou snadno uvidět dokonce i bez zvětšení.

2. října 2011
 
Západ Slunce na Marsu
 
 
 
 
V lednu roku 2009 oslavily vozítka Mars Exploration Rovers, páté výročí na povrchu rudé planety. Pohled na západ Slunce, zachytilo vozítko Spirit 19. května 2005 a je součástí jejich rozsáhlého dědictví snímků z marťanského povrchu. Jeho barvy byly mírně zvýrazněny, ale pravděpodobně by se tak nejspíše jevily lidskému oku. Jemné částice prachu v řídké atmosféře, způsobují červenou barvu oblohy, ale prach také rozptyluje modré světlo, a tak u zapadajícího Slunce vytváří modravou zář oblohy. Slunce zapadá za okrajem kráteru Gusev, ve vzdálenosti asi 80 kilometrů. Jelikož se Mars nachází ve větší vzdálenosti, tak je Slunce méně jasné a má jen dvě třetiny zdánlivé velikosti na pozemské obloze.

1. října 2011
 
Blízkozemní asteroidy
 
 
 
 
Tato ilustrace ukazuje Slunce, vnitřní planety naší soustavy a červené body asteroidů, i když velikosti nejsou v měřítku. Vlevo jsou vidět nové výsledky z NEOWISE, infračervené přehlídky asteroidů, z družice WISE a to ve srovnání se starými předpoklady, rozložení populace středních a velkých blízkozemních asteroidů, založených na přehlídkách ve viditelných vlnových délkách. Dobrá zpráva je, že odhady z infračerveného pozorování NEOWISE jsou asi o 40 procent nižší pro blízkozemní asteroidy, větší než 100 metrů, než podle přehlídek ve viditelném světle. Infračervené snímkování je navíc přesnější. Sluncem zahřívané asteroidy o stejné velkosti, vyzařují stejné množství infračerveného světla, ale mohou odrážet různé množství viditelného slunečního světla podle toho, jak odrazivý je jejich povrch, neboli povrchové albedo. Výsledky NEOWISE redukují odhadovaný počet blízkozemních asteroidů z asi 35 000 na 19 500, ovšem většina stále ještě zůstává neobjevena.

29. září 2011
 
Široké pole a mlhovina Kukla
 
 
 
 
V tomto poli natěsnaném hvězdami, které v souhvězdí Labutě, Cygnus, Cyg, zabírá asi 3 stupně, oči přitahuje mlhovina Kukla. Tato kosmická Kukla je hvězdotvornou oblastí, která uzavírá dlouhý řetězec temných prachových, meziplanetárních mračen. Je katalogizovaná jako IC 5146, její šířka je téměř 15 světelných roků a nachází se asi 4 000 světelných roků daleko. Podobně jako jiné hvězdotvorné oblasti, vyniká červeně zářícím vodíkem, který je excitován mladými horkými hvězdami a dále modrým světlem hvězd, které odráží prach na okraji, jinak neviditelného molekulárního mračna. Ta jasná hvězda ve středu mlhoviny je stará nejspíše jen několik tisíc roků a jednak vzbuzuje záři mlhoviny a čistí dutinu v hvězdotvorném molekulárním mračnu v prachu a plynu. Samotné dlouhé prašné filamenty, které se na tomto viditelném snímku jeví tmavé, ukrývají vznikající hvězdy, jak je vidět na infračervených vlnových délkách. 
28. září 2011
 
Ze skupiny slunečních skvrn AR 1302 vyšlehlo vzplanutí
 
 
 
 
 
Přes Slunce nyní přechází jedna z nejaktivnějších skupin slunečních skvrn za poslední léta. Skupina AR 1302 se nejprve objevila na slunečním okraji minulý týden a je tak veliká, že ji lze vidět i bez dalekohledu. Koronální výtrysky hmoty CME – Coronar Mass Ejection, z AR 1302 již vyvolaly silné geomagnetické bouře, včetně pozoruhodných polárních září kolem obou zemských pólů. Plazma na snímku opustila minulý čtvrtek magnetický závěs nad slunečním povrchem poté, co AR 1302 emitovala sluneční vzplanutí třídy X. Pro ilustraci velikosti je na vloženém snímku vidět Země. I když v sobotu došlo k další emisi vzplanutí třídy X, tak žádné vzplanutí z této skupiny skvrn, dosud nemířilo přímo na Zemi. Skupina slunečních skvrn AR 1302 se bude nadále vyvíjet a nejspíše zůstane na Slunci vidět i příští týden.

27. září 2011
 
Hloubkové pole Plejád
 
 
 
 
Už jste někdy viděli hvězdokupu Plejády? Pokud ano, tak jste ji asi neviděli takto - "celou zaprášenou". Jasné hvězdy této snad neslavnější hvězdokupy na obloze lze spatřit i bez triedru, dokonce i světlem znečištěných měst. Při dlouhých expozicích z tmavých míst se ovšem stane dobře viditelný i prachový mrak kolem této hvězdokupy. Tato expozice zabrala asi 30 hodin a na obloze pokrývá velikost několika měsíčních úplňků. Plejády jsou též známy jako Sedm sester nebo v Messierově katalogu M45. Nachází se asi 400 světelných roků v souhvězdí Býka, Taurus, Tau. Legenda praví, že jedna z nejjasnějších hvězd, od doby pojmenování kupy zeslábla, a pro pouhé oko ponechala viditelných jen šest hvězd. Skutečný počet hvězd, které jsou v Plejádách vidět, závisí na temnotě okolní oblohy a jasného zraku pozorovatele. 
26. září 2011
 
Jižní pól na Marsu
 
 
 
 
Jižní pól na Marsu je jasná oblast blízko středu jemně stínovaného barevného obrazu nahoře. Snímek, pořízený v září 2001 sondou Mars Global Surveyor – MGS, ukazuje oblast, obklopující 400 kilometrů, širokou marsovskou polární čepičku, uprostřed jara na jižní polokouli. V tomto ročním období se ledová čepička, tvořená především vrstvami zmrzlého oxidu uhličitého, suchého ledu plus něco vody, začíná scvrkávat, jak ledy sublimují na páru. A skutečně se vespod obrázku rozpíná závoj mraků z ledových krystalků a mlhy a vpravo nahoře u noční strany planety je vidět tmavší, rozmrzlejší oblast. Bohatství údajů z MGS umožnilo sledovat změny rozsahu a hustoty ledové čepičky v čase. Vědci také upozorňují na náznaky, že se marťanská ledová polární čepička navíc zmenšovala v sezónním změnách v průběhu minulých let, což je dramatický důkaz měnícího se marťanského klimatu. Zvýšené množství uvolňovaného oxidu uhličitého by mohlo postupně zvětšit atmosférický tlak na Marsu, jenž by se mohl během stovek či tisíců marťanských let zdvojnásobit. 
24. září 2011
 
Zářiová polární záře
 
 
 
 
Včera v 09:50 UT neboli světového času, nastává zářijová podzimní rovnodennost. Když Slunce při své cestě na jih překročí rovník, tak na jižní polokouli začíná jaro a na severní podzim. A přestože je sezónní spojení stále záhadou, tak jaro i podzim přinášejí vzrůst geomagnetických bouří. Rovnodennost také znamená příchod dobrého období pro pozorování polárních září, jelikož se noci na severu prodlužují. Tyto „záclony“, zářijového mihotavého, zeleného světla, které se prostírá po nádherné noční obloze, byly zachyceny počátkem tohoto měsíce. V popředí leží Hidden Lake Territorial Park, poblíž Yellowknife, v severozápadních teritoriích Kanady. Klidná voda odráží polární záři a stopy hvězd, prosvítají přes kouzelnou záři oblohy. Polární záře pochopitelně září ve výškách kolem 100 kilometrů, takže jsou vidět z vesmíru.

22. září 2011
 
Podzimní rovnodennost - 23.září
 
 
 
 
Jako rovnodennost označujeme okamžik, kdy se Slunce nachází právě nad zemským rovníkem, takže rovnoměrně osvětluje obě polokoule. Díky tomu mají den a noc prakticky stejnou délku, odtud tedy rovnodennost. Slunce v tento den vyjde téměř přesně na geografickém východě a zapadne na geografickém západě. V pravé poledne jej u nás spatříme ve výšce 40 stupňů nad obzorem, zatímco na rovníku bychom jej měli přesně nad hlavou. Okamžik podzimní rovnodennosti je zároveň začátkem astronomického podzimu.

Střídání ročních období je totiž způsobeno sklonem zemské osy. Protože je zemská osa nakloněna o úhel 23,5 stupně, dochází při oběhu Země okolo Slunce k opakovanému přiklánění a odklánění severní a jižní polokoule. Jestliže je ke Slunci právě přikloněná severní polokoule, máme u nás léto, je-li přikloněna jižní polokoule, máme zimu. V průběhu roku také máme možnost sledovat putování Slunce po obloze. Sluneční pouť začneme sledovat v zimě, kdy Slunce vystupuje jen nevysoko nad obzor. V té době dopadá většina slunečního záření na jižní polokouli. V okamžiku zimního slunovratu, který nastává kolem 21. prosince, se Slunce nachází přímo nad jižním obratníkem Kozoroha. V období zimního slunovratu proto u nás máme nejkratší dny a nejdelší, až šestnáctihodinové, noci. Od tohoto data se den postupně prodlužuje a Slunce vystupuje stále výš a výš nad obzor. Kolem 21. března Slunce překračuje rovník – nastává jarní rovnodennost. Toho dne má den i noc prakticky stejnou délku. Dále Slunce pokračuje svou pouť na severní polokouli a kolem 21. června se dostane k obratníku Raka. Nastává letní slunovrat, který zároveň označuje začátek astronomického léta. Poté se Slunce vydává zpět k rovníku, který překračuje kolem 23. září, kdy nastává podzimní rovnodennost. Poté se vrací na jižní polokouli a noci se u nás pomalu začínají prodlužovat – přichází podzim.

Občas se také setkáme s mylnou představou, že střídání ročních období je způsobeno opakovaným přibližováním a vzdalováním Země od Slunce. Je pravda, že dráha Země není přesná kružnice, ale elipsa. Díky tomu se Země střídavě přibližuje ke Slunci na vzdálenost 147 milionů km a vzdaluje se až na 152 milionů km.

Oběh Země po eliptické dráze však nepřímo ovlivňuje délku ročních období. Díky platnosti Keplerových zákonů se Země pohybuje po své dráze pomaleji v místech, kdy je od Slunce dále, a rychleji tam, kde je mu blíže. Z výše uvedených skutečností plyne, že roční období na severní a jižní polokouli nemají stejnou délku. Severské léto je o několik dní delší než to jižní, naopak na jižní polokouli mají léta kratší ale o něco teplejší.

Proč se ale data počátku ročních období mění? Problém nám v tomto případě způsobuje kalendář. Kalendářní rok totiž není celistvým násobkem dní, a proto je třeba zavádět tzv. přestupné roky, kdy si do kalendáře přidáme jeden den navíc. Proto se den podzimní rovnodennosti a vůbec všech okamžiků začátků nových ročních dob mění. Toto je přirozená komplikace, se kterou člověk nic neudělá, naši planetu prostě nepřinutíme aby se otáčela tak, aby jeden oběh byl celistvým násobkem těchto otoček.
 
Článek byl vybrán a upraven ze zdroje Štefánikova.hvězdárna

20. září 2011
 
Jižní pól Vesty
 
 
 
 
Jak vznikla kruhovitá struktura kolem jižního pólu asteroidu Vesta? Nahoře je vidět spodek druhého největšího objektu v pásu asteroidů, který byl nedávno poprvé zachycen kosmickou sondou Dawn, která přiletěla minulý měsíc. Při bližší prohlídce snímku, s rozlišením 260 metrů, jsou vidět nejenom hory, krátery, útesy, ale i rozeklané kruhovité útvary, které pokrývají vpravo dole většinu tohoto objektu, o velikosti 500 kilometrů. Podle prvních domněnek mohla tato struktura vzniknoutsrážkou a splynutím s menším asteroidem. Jinou možností by mohl být vznik těchto útvarů vnitřními procesy, brzy po vzniku asteroidu. V příštích měsících, jak se bude sonda přibližovat po spirále dolů, k tomuto kamenitému světu a bude získávat snímky se stále lepším rozlišením, tak může získat další vodítka.

18. září 2011
 
Severní pól Měsíce
 
 
 
 
Země a Měsíc, byl nekonečný zdroj, který fascinoval lidstvo po tisíce roků. Když v roce 1969, přistálo Apollo 11, na měsíčním povrchu, našla jej posádka opuštěný a bez života. Na snímku vidíme severní polární oblast, která byla pořízena kamerou sondy LROC, Lunar Reconnaissance Orbiter. Jedním z hlavních vědeckých cílů sondy, je identifikovat oblasti tzv. trvalého stínu a trvalého osvětlení. Od začátku mise, získala LROC tisíce širokoúhlých snímků, ze kterých sestavili vědci tuto mozajku. Je složená z 983 snímků, pořízených během jednoho měsíce, na severní polokouli. Mozajka ukazuje pole, kde je nejlepší osvětlení. Dále pak oblasti ve stínu, jenž jsou kandidáti na trvalý stín.
 Vybráno a upraveno ze zdroje NASA.Galery 

17. září 2011
 
Spitzerova M42
 
 
 
 
Jen málo vesmírných pohledů vzbuzují takovou představivost, jako mlhovina v Orionu, M42. Je to nesmírně velká porodnice hvězd, která je vzdálená asi 1500 světelných roků daleko. Tento úžasný pohled ve falešných barvách, zabírá rozlohu asi 40 světelných roků a vznikl na základě infračervených dat, ze Spitzerova vesmírného dalekohledu. Ve srovnání se vzhledem na optických vlnových délkách, je i zde najjasnější část mlhoviny v oblasti mladých hmotných horkých hvězd, známých jako Trapéz. Ale infračervený snímek také detekuje v mlhovině mnoho protohvězd, které pořád vznikají a jsou zde v červených odstínech. Mezi červenými skvrnami podél tmavého prachového filamentu vlevo od jasné kupy je i protohvězda, katalogizovaná jako HOPS 68, kde byly nedávno uvnitř její protostelární obálky, nalezeny krystaly křemičitého minerálu olivínu.  
14. září 2011  
 
Mlhovina Bublina a M 52
 
 
 
 
Pro oko se zdá tento vesmírný snímek mlhoviny Bublina, NGC 7635, vpravo dole, pěkně vyvážená, s otevřenou hvězdokupou M52, NGC 7654. Zhruba 10 světelných roků velká mlhovina, je ponořena do komplexu mezihvězdného prachu a plynu a je rozfouknutá větry z jediné hmotné hvězdy, typu O. Naproti tomu M52  je bohatá otevřená hvězdokupa, obsahuje asi tisíce hvězd. Měří kolem 25, světelných roků. Oba útvary jsou vidět u severní hranice souhvězdí Kasiopeji, Casiopea, Cas, přičemž vzdálenost k mlhovině Bublina a souvisejícímu komplexu mračen, je asi 11 000 světelných roků, zatímco M52 je vzdálená asi 5 000 světelných roků. Pole na obloze zabírá asi 1,5 stupně, což je trojnásobek zdánlivé velikosti úplňku Měsíce. 
13. září 2011
 
Velké mlhoviny v Orionu
 
 
 
 
Velká mlhovina v Orionu, též známá jako M42, je jednou z nejslavnějších mlhovin na obloze. Na tomto ostrém a barvitém snímku je jednak tato porodnice hvězd plná zářících plynových mračen a horkých mladých hvězd, ale také menší mlhovina M43, ve středu a modravé reflekční mlhoviny NGC 1977 a přidružené mlhoviny vlevo. Tyto pro oči tak vábivé objekty, jsou na okraji jinak neviditelného, obrovského molekulárního komplexu mračen a představují jen malý zlomek bohatství mezihvězdného materiálu, tohoto galaktického sousedství. Astronomové také identifikovali uvnitř této dobře prostudované hvězdné porodnice něco, co vypadá jako početné zárodečné „sluneční soustavy“. Tento nádherný kout oblohy měří asi dva stupně neboli asi 45 světelných roků.

12. září 2011
 
Kometa Garradd ve Věšáku
 
 
 
 
Kometa Garradd, C/2009 P1, při svém průletu noční oblohou, navštívila minulý víkend toto nádherné pole hvězd v Mléčné, dráze v souhvězdí Lištičky. V tomto malebném koutu oblohy jsou hvězdy známé jako Věšák na kabát, přičemž ohon komety míří na jihovýchod. Věšák kabátů je také znám jako hvězdokupa  Al Sufiho, ovšem nejspíš jde o náhodné uskupení a nikoliv o kupu nějak souvisejících hvězd. Ozdobou pole je ovšem otevřená hvězdokupa NGC 6802 napravo od Věšáku, u okraje snímku. Kometu není sice možné vidět pouhým okem, ale se svou 7. magnitudou je dobrým cílem pro triedry a malé dalekohledy. Nicméně měsíčním světlem ozářená obloha, dělá kometu tento týden hůře viditelnou. 
 7. září 2011
 
Spirální galaxie Messier 106
 
 
 
 
Tento nebeský zázrak, nedaleko souhvězdí Velké medvědice, Ursa Major, UMa a obklopený hvězdami ze souhvězdí Honicích psů, Canes Venatici, Cvn, objevil v roce 1781 francouzský astronom Pierre Mechain. Jeho přítel a kolega Charles Messier ho později přidal do svého katalogu jako galaxii M106. Moderní hloubkové záběry ukazují, že tento vesmírný ostrov je spirální galaxie, velká asi 30 tisíc světelných roků, ve vzdálenosti jen asi 21 miliónů světelných roků, za hvězdami Mléčné dráhy. Tento barevný snímek zvýrazňuje jednak jasné centrální jádro a jednak mladé modré hvězdokupy a červené porodnice hvězd, které zvýrazňují spirální ramena této galaxie. Snímek také ukazuje pozoruhodné červené výtrysky zářícího vodíku. Kromě malé doprovodné galaxie NGC 4248 vpravo dole, lze na pozadí nalézt spoustu jiných galaxií, rozesetých po celém poli. M106 nebo také NGC 4258, je nedalekým příkladem Seyfertovy třídy aktivních galaxií, které jsou vidět od rádiového, až po rentgenové spektrum. O aktivních galaxiích se předpokládá, že je pohání hmota, která padá do hmotné centrální černé díry.

Seyfertovy galaxie - mají malé, ale neobvykle jasné jádro s pohyby plynů až rychlostí 5 000 km.s-1, jsou zdrojem kompaktního rádiového záření. Ve spektrech jejich jader se objevují velmi výrazné emisní čáry. To ukazuje na vysoké teploty. Poprvé byly studovány v roce 1943, americkým astronomem C. K. Seyfertem – 1911 – 1960.


6. září 2011

 
M6 - hvězdokupa Motýl
 
 
 
 
Někomu hranice otevřené hvězdokupy M6 připomíná motýla. Je též známa jako NGC 6405, její rozloha měří přes 20 světelných roků a nachází se asi 2 000 světelných roků daleko. M6 pokrývá oblohu asi o velikosti úplňku Měsíce a je nejlépe vidět na tmavé obloze triedrem v souhvězdí Štíra, Scorpius, Sco. Podobně jako jiné otevřené hvězdokupy, tak i M6 se skládá především z mladých modrých hvězd, i když ta nejjasnější hvězda je skoro oranžová. Její stáří se odhaduje asi na 100 miliónů roků. Určování vzdálenosti ke kupám jako je tato, astronomům pomáhá kalibrovat žebříček vzdáleností ve vesmíru.

4. září 2011
 
Ve stínu planety Saturn
 
 
 
 
Ve stínu Saturnu se objevují nečekané divy. Vesmírná sonda Cassini, která obíhá Saturn od roku 2006, se po dobu asi 12. hodin, pohroužila do stínu tété obří planety a ohlédla se zpátky k zatemnělému Slunci. Vznikl pohled úplně jiný, než všechny ostatní. Za prvé, noční strana planety je částečně osvětlená světlem, odraženým vlastními, majestátními prstenci. Dále, prstence samotné se jeví v siluetě proti Saturnu tmavé, ale jsou dosti jasné, pokud pohled míří mimo Saturn, neboť mírně rozptylují sluneční světlo. Prstence září tak moc, že byly dokonce objeveny nové, i když jsou na snímku těžko vidět. Ovšem do velkých podrobností je vidět prstenec E, který utváří nově objevené ledové fontány na měsíci Enceladus a je zcela vnějším, nahoře viditelným prstencem. V dálce vlevo, těsně nad jasnými hlavními prstenci, je vidět skoro zanedbatelnábleděmodrá tečka Země.

3. září 2011
 
Mléčná dráha z Herschela
 
 
 
 
Herschelův vesmírný dalekohled Evropské kosmické agentury ESA, je s 3,5 m zrcadlem větší než Hubbleův vesmírný dalekohled a zkoumá vesmír na infračervených vlnových délkách. Jméno dostal po britském astronomovi Fredericku Williamu Herschelovi, který se narodil v Německu. Před více než 200. roky objevil infračervené světlo. Kombinované citlivé kamery dalekohledu dokázaly sestavit tento nádherný pohled do souhvězdí Jižního kříže. Skvělý pohled v dalekém infačerveném světle ve falešných barvách, zabírá 2 stupně a zachycuje studená prachová mračna v naší Galaxii do extrémních detailů a ukazuje pozoruhodnou spleť filamentů a hvězdotvorných oblastí. Taková pozorování mají za účel odhalovat tajemství vzniku hvězd, průzkumem rozsáhlých oblastí galaktické roviny.

31. srpna 2011 
 
Supernova v galaxii Větrník
 
 
 
 
Vybuchla nepříliš vzdálená hvězda a dalekohledy celého světa ji začínají sledovat. Supernovu nazvanou PTF 11kly objevil počítač teprve 24. srpna, jako součást přehlídky oblohy PTF, Palomar Transit Factory, s využitím širokoúhlého dalekohledu Samuela Oschwina, o průměru 1,2 m v Kalifornii. Její rychlé objevení z ní činí jednu ze supernov, zachycených těsně po vzplanutí. Supernova vybuchla v galaxii Větrník, M101, která je vzdálená jen asi 21 miliónů světelných roků a je tak jednou z nejbližších supernov v posledních desetiletích. Rychle provedená následná pozorování již poskytla jasné důkazy, že PTF 11kly je supernova typu Ia, což je typ bílého trpaslíka, který obvykle pokračuje standardním způsobem a který pomohl kalibrovat historii rozpínání celého vesmíru. Studium tak blízké a mladé supernovy může ovšem poskytnou další nové údaje. Pokud jsou první údaje správné, tak by se měla v následujících týdnech zjasnit až na 10. magnitudu, takže ji bude možné pozorovat i malými dalekohledy.

30. srpna 2011
 
Trojitý západ na HD 188753
 
 
 
 
Přestože to vypadá jako fikce, tak tato umělcova představa západu v cizím světě, je založena na skutečnosti. V roce 2005 byla objevena horká planeta o velikosti Jupitera, která obíhá kolem trojité hvězdné soustavy HD 188753. Hmotnou planetu, která se nachází jen 149 světelných roků, daleko v souhvězdí Labutě, Cygnus, Cyg, detekoval astronom Maciej Konacki, po rozboru podrobných spektroskopických údajů z Keckovy observatoře. Samotná velká planeta je na tomto imaginárním pohledu, z dobře osvětleného povrchu hypotetického skalnatého měsíce, nakreslena vlevo nahoře. Z této perspektivy, nejbližší, nejteplejší a nejhmotnější hvězda v trojité soustavě, která je jenom o něco teplejší jak Slunce, zapadla za vzdálenými vrcholky. K obzoru se přibližují další dvě slunce, obě chladnější a vzdálenější od velké planety. I když kolem okolních hvězd jsou známé i další planety, podobné Jupiteru, tak tato "nahuštěná" vícenásobná hvězdná soustava je výzvou pro současné teorie vzniku planet.

29. srpna 2011
 
Příběh Orlí mlhoviny
 
 
 
 
Prachové skulptury Orlí mlhoviny se vypařují. Silné světlo hvězd pomalu ukrajuje z těchto studených vesmírných hor a zůstávající prachové pilíře si můžeme představit jako mýtická zvířata. Na snímku je jeden z těchto pilířů v Orlí mlhovině, několika, který lze popsat jako obří pohádkovou bytost. Tato bytost je ovšem několik světelných roků vysoká a vyzařuje radiaci žhavější než oheň. Orlí mlhovina, M16, je ve skutečnosti obrovská vypařující se obálka plynu a prachu, uvnitř které roste dutina, vyplněná nádhernými hvězdnými porodnicemi, ve kterých právě vznikají hvězdokupy. Snímek má přiřazené barvy a byl uveřejněn v roce 2005 jako součást oslav 15. výročí vypuštění Hubbleova vesmírného teleskopu.

21. srpna 2011
 
Vesta stereo
 
 
 
 
Nasaďte si svoje červenomodré brýle a pojďte se vznášet vedle planetky Vesty. Je to těleso o průměru asi 500 kilometrů a nachází se v hlavním pásu asteroidů, mezi Marsem a Jupiterem. Stereo snímek vznikl ze dvou jednotlivých snímků, pořízených 24. července 2011, rámovací kamerou kosmické sondy Dawn, s rozlišením asi 500 metrů na pixel. Na 3D pohledu je vidět nově objevený terén Vesty, včetně dlouhých rovníkových hřebenů, údolí a výrazného řetězce tří kráterů vpravo nahoře, nazvaných Sněhulák. Ve 3D pohledu jsou výrazně vidět strmé stěny mnoha kráterů, které vykazují pruhy světlého i tmavého materiálu. Vesmírná sonda s iontovým pohonem není samozřejmě zrčena k přistání na planetce. Po ročním průzkumu z její oběžné dráhy sonda odletí a nastoupí svoji cestu k planetce Ceres.

20. srpna 2011
 
Daleko od domova
 
 
 
 
Tento snímek Země a Měsíce byl první svého druhu, jaký kdy vyfotily vesmírné sondy. Byl pořízen 18. září 1977, sondou Voyager 1, ze vzdálenosti asi 11,667 milionů kilometrů od Země. Sonda vyla vypuštěna dne 20. července 1975. Fotografie byla provedena ze tří snímků, pořízených přes barevné filtry a následně zpracována v NASA a Jet Propulsion Laboratory. Vzhledem k tomu, že je Země mnohokrát jasnější než Měsíc, tak byl uměle ozářen, aby obě tělesa byla dobře vidět.
 Vybráno a upraveno ze zdroje NASA.Galery 

19. srpna 2011
 
Prstencová planetární mlhovina - Shapley 1
 
 
 
 
Co se stane, když hvězdě vyhoří jaderné palivo? U hvězd o velikosti našeho Slunce se střed smrští do bílého trpaslíka, zatímco vnější atmosférické vrstvy se vyvrhnou do vesmíru a objeví se jako planetární mlhovina. Na snímku je pojmenovaná Shapley1. Objevil ji slavný astronom Harlow Shapley. Má velice zřetelnou prstencovou strukturu. I když některé z těchto mlhovin vypadají jako planety na obloze, odtud jejich jméno, tak ve skutečnosti obklopují hvězdy daleko mimo naší Sluneční soustavu.

15. srpna 2011
 
Opportunity u kráteru Endeavour
 
 
 
 
Co může vypovědět současný terén a okolí kráteru Endeavor o Marsu? Za tím účelem vyslala NASA před třemi roky vozítko Opportunity, o velikosti stolku na kávu, přes pláně Meridian Planum. Minulý víkend, 7. srpna 2011, konečně dorazilo k cíli. Rozsáhlý kráter Endeavour měří od jednoho valu ke druhému 22 kilometrů, což z něj činí dosud největší kráter, který vozítko MER, Mars Exploration Rover navštívilo. Dá se předpokládat, že impakt, který tento kráter vytvořil, odhalil staré horniny, které možná vznikaly v mokrých podmínkách. Pokud by to byla pravda, tak by tyto horniny mohly poskytnou jedinečné informace o vodní minulosti Marsu. Na snímku se před vozítkem vypíná západní val tohoto kráteru. Opportunity může docela dobře strávit zbytek „svého života“ průzkumem kráteru, pořizováním snímků, protáčením svých kol a vrtáním do zajímavých kamenů.

13. srpna 2011
 
Spirální galaxie NGC 253 zboku
 
 
 
 
NGC 253 je je spirální galaxie, která je vidět skoro úplně zboku. Je největším členem Skupiny galaxií v souhvězdí Sochaře, Sculptor, Scl. Je to nejbližší skupina k naší Místní skupině galaxií. NGC 253 se vizuálně jeví jako jedna z nejjasnějších spirálních galaxií. Najdeme ji na jižní obloze a je vidět dobrým triedrem. Galaxie typu Sc je vzdálená asi 10 miliónů světelných roků. Považuje se za galaxii rodécé hvězdy, vzhledem k vysokým poměrům jejich vzniku a hustým prachovým mračnům ve svém jádře. Energetické oblasti jádra vidíme zářit v rentgenovém a gama světle.

11. srpna 2011
 
Tmavé sezónní pruhy na Marsu
 
 
 
 
Co způsobuje tyto tmavé pruhy na Marsu? Nejpravděpodobnější hypotézou je tekoucí voda, která se ovšem rychle vypařuje. Tmavohnědé pruhy, které jsou vidět u středu snímku se objevují v marťanském jaře a létě, ale v zimních měsících mizí, aby se příští léto opět znovu objevily. Nejedná se o první známky na Marsu, které jsou interpretovány jako zjevný důkaz tekoucí vody, ale jsou první, které vykazují sezónní závislost. Snímek byl byl pořízen v květnu letošního roku a digitálně kombinuje několik snímků z přístroje HiRISE na družici MRO – Mars Reconnaissance Orbiter. Obrázek je barevně zvýrazněn a vykresluje svah uvnitř kráteru Newton, ve středních a jižních šířkách na Marsu. Pruhy podporují důkazy, že v několika místech voda existuje pod povrchem planety a tak nahrávají spekulacím, že Mars mohl hostit určitý druh života, závislého na vodě. Budoucí pozorování z vesmírných sond na oběžné dráze kolem Marsu, jako je MRO, Mars Expres a Mars Odyssey, budou pokračovat ve sledování situace a buď potvrdí nebo vyvrátí vzrušující hypotézu o tekoucí vodě.

9. srpna 2011
 
Srážka dvou bouří na Jupiteru
 
 
 
 
Na Jupiteru málem došlo ke srážce dvou bouřkových systémů větších jako Země. Nikdo neví co by se mohlo stát, ale obě bouře přežily. Na infračerveném snímku ve falešných barvách, který byl pořízen v červenci roku 2006, na observatoři Gemini na Havaji, se rudé skvrny jeví jako bílé, protože jejich vrcholky mraků jsou nad ostatními mraky. Modrá barva představuje mračna, která jsou nížeji jako mračna bílá a nejníže jsou mračna červená. Menší rudá skvrna, která se někdy nazývá Rudá skvrna Junior nebo jen Oval BA. Pokud oba Jupiterovy hurikány přežijí, tak v průběhu několika let zase projdou kolem sebe, jelikož jsou kolem planety unášeny různými rychlostmi. Astronomové budou nadále sledovat Oval BA, zda zůstane červená i poté, co se vzdálí od větší Velké skvrny.

8. srpna 2011
 
Planetární mlhovina - Mz3
 
 
 
 
Proč tento mravenec nevypadá jako velká koule? Planetární mlhovina Mz3, byla odvržena hvězdou, podobnou našemu Slunci, které je jistě kulaté. Proč potom ale plyn, který proudí pryč, vytváří mlhovinu ve tvaru „mravence“, která kulatá není? Jedna z příčin by mohla být vysoká rychlost vyvrhovaného plynu - tisíc kilometrů za sekundu, jeden světelný rok dlouhý útvar a magnetismus hvězdy, kterou vidíme ve středu mlhoviny. Jinou možnou odpovědí je, že Mz3 skrývá další slabší hvězdu, která obíhá blízko jasné hvězdy. Konkurenční hypotéza tvrdí, plyn je usměrňován vlastním otáčením hvězdy a jejím magnetickým polem. Jelikož se centrální hvězda podobá našemu vlastnímu Slunci, tak astronomové doufají, že lepší pochopení historie tohoto obřího vesmírného mravence, umožní nahlédnout do pravděpodobné budoucnosti našeho vlastního Slunce a Země.

7. srpna 2011
 
 Planetární mlhoviny
 
 
 
 
Planetární mlhoviny jsou odvrhovány umírajícími, Slunci podobnými hvězdami a jsou krátkými, ale slavnými fázemi hvězdného vývoje. Tyto plynné obálky jsou ionizovány velmi žhavými centrálními zdroji, což bývají smršťující se jádra hvězd, která spotřebovala svoje palivo pro nukleární fúzi. Jejich jednoduché, do noci zářící symetrie ,jsou fascinující a inspirovaly tento složený snímek planetárních mlhovin, na kterém je devět planetárních mlhovin. Příznivci by měli poznat jasné Messierovy objekty. M27 - Činka, M76 – Malá činka, M57 – Prstencová mlhovina, stejně jako NGC 6543 – Kočičí oko. K méně známým mlhovinám patří Medůza a Brouk. Všechny tyto snímky byly pořízeny v úzkém pásmu a jsou zobrazeny ve stejném úhlovém měřítku 20. obloukových minut – 1/3 stupně. Šedý kruh v tomto měřítku představuje zdánlivou velikost Měsíce v úplňku. Tyto planetární mlhoviny jsou ukázkou jak zanikne naše vlastní Slunce, jakmile jeho jádro za dalších 5 miliard roků vyčerpá jaderné palivo.

6. srpna 2011
 
Kometa Garradd a Messier 15
 
 
 
 
Na tomto snímku je zachycena kometa Garradd C/2009 P1 ve stejném zorném poli, jako je i kulová hvězdokupa M15. Tato nebeská scéna by byla velkým zadostiučiněním pro významného lovce komet v 18. století, Charlese Messiera. Když Messier obloze pátral po kometách, tak si pečlivě zaznamenával polohy objektů, které byly mlhavé a vypadaly jako komety, ale vůči hvězdám v pozadí se nepohybovaly a tak zcela jistě nešlo o komety. M15 vlevo dole, je 15. položkou v jeho slavném katalogu a nyní se ví, že se jedná o hvězdokupu, s více než 100 000. hvězdami, asi 35 000 světelných roků daleko. Kometu objevil v srpnu 2009 astronom G. J. Garradd v australské observatoři Siding Spring a v současnosti se pohybuje v souhvězdí Pegase. Kometa září slabě jen kolem 9. magnitudy, ale v nadcházejících měsících se má zjasnit, takže na svém vrcholu v únoru 2012 bude jen těsně pod viditelností pouhým okem.

2. srpna 2011
 
Planetka Vesta a krátery
 
Nedávno jsme si představili planetku Vesta, kterou „navštívila“ sonda Dawn. Pojďme si říci o ní něco blíže.
 
Proč má severní polovina asteroidu Vesta více kráterů než jižní? Nikdo doposud neví. Tato nečekaná záhada vyšla na světlo teprve před několika týdny, když se kosmická sonda Dawn stala „první oběžnicí“, druhého největšího objektu v pásu asteroidů, mezi Marsem a Jupiterem. Severní polovina Vesty se zdá, že se jedná o jednu z nejvyšších hustot kráterů ve Sluneční soustavě, zatímco jižní povrch je nečekaně hladký. Neznámý je i původ rýh kolem asteroidu poblíž rovníku, které jsou zvláště vidět na filmu při rotaci planetky a také je neznámá podstata tmavých čar, které protínají některé její krátery jako například kráter hned nad středem snímku. Jak se bude Dawn v nadcházejících měsících po spirále blížit k planetce, tak se mohou ukázat některé odpovědi, stejně jako zvýšené rozlišení a barevné snímky. Studium Vesty o průměru 500 kilometrů, dává vodítka k její historii a k historii ranné Sluneční soustavy.
 
                                                                             
 
Na snímku vpravo vidíme v detailu tři krátery, přezdívané „Snowman“. Nacházejí se na severní polokouli Vesty. Snímek byl pořízen kamerou vesmírné sondy Dawn, 24. července 2011, ze vzdálenosti asi 5 200 kilometrů.

1. srpna 2011
 
Vodík v LMC
 
 
 
 
Na naší sousední galaxii naší Mléčné dráhy, Velké Magellanovo mračno, LMC - Large Magellanic Cloud, je nádherný pohled. Nachází se na jižní obloze v souhvězdí Mečouna Dorado, Dor, ve vzdálenosti asi 180 000 světelných roků. Snímek je složen ze čtyř teleskopických částí a je zobrazen do úžasných podrobností. Soused naší Galaxie jeví náznaky spirální galaxie s příčkou. V mozaice jsou i data přes úzkopásmový filtr, který propouští pouze červené světlo vodíkových atomů. Vodíkové atomy, ionizované energetickým světlem hvězd, emitují charakteristické červené H-alfa světlo, jak jsou jeho jednotlivé elektrony zachyceny a přeskakují do nižšího energetického stavu. Výsledkem je, že se tato mozaika zdá posetá růžovými mraky vodíku kolem hmotných mladých hvězd. Zářící vodíková mračna, utvářená silnými hvězdnými větry a ultrafialovým zářením, jsou známa jako H II oblasti. Rozsáhlá mlhovina Tarantula vlevo od středu, se skládá z mnoha překrývajících se mračen a je daleko největší hvězdotvornou oblastí v LMC. Velké Magellanovo mračno měří asi 15 000 světelných roků.

30. července 2011
 
Galaktická srážka
 
 
 
 
Stane se toto naší Galaxii Mléčné dráze? Možná, když se za několik miliard roků srazíme s naším sousedem, galaxií v Andromedě. Na snímku je galaxie NGC 7252, změť hvězd, vytvořená obrovskou srážkou dvou velkých galaxií. Srážka bude trvat stovky miliónů roků, takže je efektivně zachycená „zamrznutá v čase“. Výsledný „zmatek“ byl pojmenován galaxie Atomy-pro-mír, pro její podobnost s kresbou velkého atomu. Snímek byl nedávno pořízen 2,2 metrovým teleskopem v Chile. Galaxie měří asi 600 000 světelných roků a leží asi 220 miliónů světelných roků daleko, v souhvězdí Vodnáře, Aquarius, Aqu. Jelikož stranová rychlost M31 není v současnosti známá, tak nikdo opravdu neví, zda se někdy Mléčná dráha s ní srazí.

29. července 2011
 
Kráter Gale na Marsu
 
 
 
 
Tento ostrý pohled pořídila ,kamera Thermal Emission Imaging System na družici Marsu NASA. Snímek je vystředěn na rovníkový kráter Gale, velký 154 kilometrů. Uvnitř kráteru, se do výše asi 5. kilometrů, zvedají úctyhodné vrstevnaté hory. Předpokládá se, že vrstvy a útvary poblíž základny vznikaly v dávných časech z vodních sedimentů. Skvrna u severní strany kráteru u paty hory, byla nyní zvolena jako cíl sondy Mars Science Laboratory. Má odstartovat koncem tohoto roku a přistane na Marsu jako další návštěvník z planety Země, v srpnu 2012 a snese na marťanský povrch vozítko Curiosity o velikosti automobilu, za pomoci vznášejícího se jeřábu. Vědecké přístroje Curiosity mají za úkol objevit, zda měl kráter Gale v minulosti podmínky příznivé pro mikrobiologický život a jestli jsou tam uchována vodítka o tom, zda na rudé planetě existoval život.

28. července 2011
 
Kometa Garradd
 
 
 
 
Další velká sněhová koule se valí ke Slunci. Kometu Garrad objevil před dvěma roky Gordon Garradd v Austrálii a nyní je při deváté vizuální magnitudě vidět i malými dalekohledy. Tato kometa nese oficiální označení C/2009 P1 Garradd a bude se asi nadále zjasňovat, přičemž nedávné předpovědi umísťují vrchol jasnosti v únoru 2012 na šestou až sedmou magnitudu, těsně pod viditelnost pouhým okem. Kometa již ukazuje krátký ohon, který je na negativním snímku, pořízeném z Yellow Springs, Ohio.Do vnitřní části naší soustavy se v současnosti přibližují i další komety, přičemž se také zjasňují, včetně komety C/2010 X1 Elenin, která počátkem září dosáhne téměř šesté magnitudy. Dále pak 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková, na svém vrcholu v polovině srpna zřejmě překročí osmou magnitudu a C/2011 L4 PANSTARRS, se může dokonce v prvních měsících roku 2013, stát viditelnou i pouhým okem. 
27. července 2011
 
NGC 474 - vesmírný mixér
 
 
 
 
Co se děje s galaxií NGC 474? Mnohonásobné emisní vrstvy se jeví podivně komplexní a na hloubkových snímcích této eliptické galaxie, nečekaně poskytují vzhled celkem bez nějakých útvarů. Příčina obálek je v současnosti neznámá, ale možná se vztahují ke slapovým ohonům trosek, po absorbci četných malých galaxií, před miliardami roků Tyto obálky by také mohly být jako kruhové vlny na rybníku, kdy právě probíhající srážka se spirální galaxií, způsobuje v galaktickém obrovi hustotní vlny. Ať už je příčina jakákoliv, tak snímek podtrhuje to, že některé eliptické galaxie vznikly v nedávné minulosti, a že vnější hala většiny velkých galaxií nejsou opravdu hladká, ale mají složitou strukturu, vyvolanou častými interakcemi s malými okolními galaxiemi. Halo naší vlastní Galaxie je jedním z takových složitých případů. NGC 474 má rozlohu asi 250 000 světelných roků a nachází se asi 100 miliónů světelných roků daleko, v souhvězdí Ryb, Pisces, Pis.

26. července 2011
 
Galaxie M104 v celém spektru
 
 
 
 
 
Na tomto jedinečném snímku, který zabírá elektromagnetické spektrum, ze tří velkých vesmírných observatoří, je galaxie Sombrero neboli spirální galaxie M104. Je slavná, díky svému širokému prstenci zakrývajícího prachu a svému tvaru klobouku. Sonda Chandra zkoumala vysokoenergetickou, rentgenovou emisi Sombrera modře a zvýrazňuje všudypřítomný, řídký, horký plyn, který sahá zhruba 60 000 světelných roků daleko, od galaktického centra. Hubbleův optický pohled – zeleně, ukazuje známější emisi populace hvězd Sombrera, která je vidět téměř z boční perspektivy a u galaktického jádra se zřetelně vydouvá. Široký prstenec prachu, který zakrývá světlo v jiných pásmech, září v infračerveném pásmu červeně, od Spitzerova vesmírného teleskopu. M104 je asi 28 miliónů světelných roků daleko u jižního okraje rozsáhlé Kupy galaxií v Panně.  

25. července 2011
 
Podivná prstencová galaxie
 
 
 
 
 
Je to jedna galaxie nebo dvě? Tato otázka vznikla v roce 1950, když astronom Art Hoag narazil na tento neobvyklý extragalaktický objekt. Vnější prstenec, kterému dominují jasné modré hvězdy, zatímco u středu se nachází koule mnohem červenějších hvězd, které jsou nejspíše mnohem starší. Mezi nimi je mezera, která se jeví téměř zcela tmavá. Jak tento objekt vznikl, není vědcům známo, ačkoliv podobné objekty se nyní identifikují a společně označují jako forma prstencových galaxií. Mezi hypotézy vzniku patří srážka galaxií, před miliardami let a gravitační efekt centrální příčky, která již zmizela. Snímek pořídil Hubbleův teleskop, v červenci 2001 a Hoagův objekt ukazuje do dosud nevídaných podrobností a může tak přispět k jeho lepšímu porozumění. Objekt má asi 100 000 světelných roků a nachází se asi 600 miliónů světelných roků daleko, v souhvězdí Hada, Serpens, Ser. V mezeře, asi na 1. hodině, je zcela náhodou vidět ještě další prstencová galaxie, která nejspíše leží velice daleko. 
23. července 2011
 
NGC 2403 v souhvězdí Žirafy
 
 
 
 
 
Vznešený vesmírný ostrov NGC 2403 se nachází na hranicích souhvězdí Žirafy, Camelopardalis, Cam. Tato spirální galaxie, vzdálená asi 10 miliónů světelných roků, měří asi 50 000 světelných roků, se zdá, že má více než obvyklý podíl obřích hvězdotvorných oblastí H II. Ty se vyznačují červenou září atomárního vodíku. Galaxie velmi připomíná jinou galaxii s nadbytkem hvězdotvorných oblastí, která se nachází uvnitř naší vlastní místní skupiny galaxií – M33 neboli Galaxie v Trojúhelníku. V těsném závěsu vznikání hmotných hvězd s krátkým životem, jdou výbuchy supernov. V roce 2004 byla v NGC 2403 objevena jedna z nejjasnějších supernov nedávné doby. Lze ji snadno zaměnit s hvězdou v popředí z naší Mléčné dráhy a na snímku je vidět jako paprsčitá jasná "hvězda" u levého okraje. Snímek je dílem vesmírného a pozemského pozorování. Za prvé, z Hubbleova archívu a za druhé, z 8,2m dalekohledu Subaru, na vrcholu hory Mauna Kea, na Havaji.

22. července 2011
 
Pluto a jeho rodina měsíců
 
 
 
 
Hubbleův vesmírný teleskop umožnil lidem v květnu roku 2005, pohled na druhý a třetí známý měsíc. Tehdy se jednalo ještě o planetu Pluto, Nix a Hydra. Před pár dny se potvrdilo, že HST objevil již čtvrtý měsíc této ledové trpasličí planety. Měsíček má předběžné označení P4 a svůj oběh Pluta dokončí jednou asi za 31 dní. V současné době je P4 nejmenší a nejslabší známý měsíc planety, odhaduje se, že měří 13 až 34 kilometrů. Tento nově objevený objekt byl poprvé spatřen na snímcích z Hubbla z 28. června a později byl potvrzen 3. a 18. července. Tyto dva snímky jsou složeny ze krátkých a dlouhých expozic, na kterých je vidět i samotné Pluto, spolu s největším jeho měsícem Charonem. Pozorování z Hubblea se uskutečnila při pátrání po slabých prstencích, kolem tohoto vzdáleného světa a při přípravách průletu sondy NASA, New Horizons, kolem Pluta, v roce 2015.

21. července 2011
 
Planetka Vesta
 
 
 
 
Jak opravdu vypadá povrch planetky Vesta? Tato nejjasnější planetka v naší soustavě je objektem, který obsahuje až 10 procent veškeré hmoty v hlavním pásu asteroidů, ale nikdy nebyla vidět zblízka. V několika minulých týdnech se ovšem vesmírná sonda Dawn, stala úplně první sondou, která se k Vestě přiblížila. Před pár dny, hned po navedení na oběžnou dráhu, pořídila sonda tento snímek. První snímky Vestu ukazují, jako starý a zbitý svět pokrytý krátery, výdutěmi, zářezy a útesy. Studium planetky nám může poskytnout vodítka pro formování období ranné Sluneční soustavy, jelikož tento neobvyklý svět může být jedním z největších zbytků tzv. protoplanet. Po roce studia, má sonda Dawn opustit oběžnou dráhu kolem ní a v roce 2015 se má přiblížit k  ještě větší planetce a sice k Ceres.

20. července 2011
 
Vesmírná vycházka u ISS
 
 
 
 
Co to ten astronaut dělá? Vykládá raketoplán - naposledy. Poté, co se minulý týden Atlantis připojil k Mezinárodní kosmické stanici ISS. Staniční astronaut Mike Fossum, podstoupil dlouhou vesmírnou vycházku, včetně doplňování paliva RRM, Robotics Refueling Mission, z nákladového prostoru Atlantisu do platformy, využívané slavným staničním robotem DEXTRE. Na Zemi by skříň RRM měla hmotnost asi tří lidí a bylo by obtížné ji unést. Na snímku se DEXTRE, zcela vlevo, připravuje přemístit nefunkční kosmické čerpadlo zpět do Atlantisu. Za astronautem je vidět experimentální modul vesmírné stanice Kibo. Velmi očekávaný poslední návrat raketoplánu je v současnosti naplánován na čtvrtek 21. července v 5:56 ráno, východoamerického letního času, u nás 11:56 SELČ.

15. července 2011
 
Největší měsíc Neptunu - Triton
 
 
 
 
 
V říjnu 1846, pozoroval William Lassel, nově objevenou planetu Neptun. Pokoušel se potvrdit svoje pozorování z předchozího týdne, že planeta má prstenec. Ale tentokrát objevil, že má měsíc. Lassell brzy prokázal, že prstenec byl důsledkem distorze obrazu jeho nového dalekohledu, ale měsíc Triton zůstal. Snímek pořídila v roce 1989 jediná vesmírná sonda, která kdy kolem Tritonu proletěla, Voyager 2. Sonda objevila v tomto světě s podivnou dráhou a rotací, fascinující terén, tenkou vrstvu atmosféry a dokonce i důkazy ledových sopek. Voyager 2 také ironicky potvrdil existenci celých tenkých prstenců kolem Neptunu, které tehdy byly pro Lassella zcela neviditelné.

14. července 2011
 
Neptun - jednou dokola
 
 
 
 
 
Neptun se otáčí kolem své osy asi jednou za 16 hodin. Tyto 4 snímky, nejvzdálenější obří plynové planety Sluneční soustavy, pořízené s odstupem asi 4. hodin, pokrývají jeden Neptunův den. Snímky z Hubblova vesmírného teleskopu z konce června letošního roku, kombinují expozice ve viditelném a blízkém infračerveném světle, aby byly vidět mraky ve velkých výškách, které se skládají z krystalků metanu, proti normálně modrým vrchům mračen. Jelikož je osa otáčení planety skloněna vůči rovině oběžné dráhy o 29 stupňů, ve srovnání s 23,5 stupně u Země, tak Neptunu se střídají podobná roční období, jako u nás. Jak na jižní polokouli přichází časné léto a zima na severní, tak Hubbleova pozorování ukázala posun aktivity na severní polokouli. Roční období se na Neptunu už zcela vystřídala, jelikož jeho polohu předpověděli francouzský matematik Urbain Le Verrier a britský matematik John Couch Adams. Poté planetu objevil 23. září 1846 německý astronom Johann Galle. Při oběžné době asi 165 let, oběhl Neptun tento týden – 12. července, právě jednou od svého objevu kolem Slunce.

13. července 2011
 
Poslední přiblížení k ISS
 
 
 
 
 
K Mezinárodní vesmírné stanici ISS, se naposledy přiblížil americký raketoplán Atlantis. Po dramatickém startu z Cape Canaveral, minulý týden, jej sledovalo asi milion lidí. Raketoplán, STS-135, odstartoval se čtyřčlenou posádkou, aby se po třech dnech setkal s mezinárodní vesmírnou stanicí ISS. I když jsou stárnoucí raketoplány NASA odstaveny, tak astronauté budou mít v blízké budoucnosti stále možnost ISS navštívit na ruských kosmických lodích. Na snímku stoupá Atlantis k ISS, s otevřeným nákladovým prostorem, kde je vidět kovově nablýskaný, výceúčelový logistický modul Raffaelo. Více než 350 kilometrů níže, je chladivé modré vodstvo naší planety. Očekávaný poslední sestup raketoplánu zpět na Zemi, je nyní naplánován na příští čtvrtek 21. července.  
12. července 2011
 
Kupa galaxií v Perseu
 
 
 
 
 
Zde vidíme jeden z největších objektů, který vůbec můžeme vidět na obloze. Každý z těchto mlhavých obláčků, představuje galaxii a dohromady tvoří Kupu v Perseu, jednu z nejbližších kup galaxií. Kupa je vidět přes popředí, ze slabých hvězd v naší vlastní Mléčné dráze. U středu kupy, vzdálené asi 250 miliónů světelných roků, je vlevo vidět velká dominantní galaxie NGC 1275. Nabaluje na sebe hmotu jako je plyn a galaxie, které padají dovnitř, zároveň je významným zdrojem rentgenové a rádiové emise. Tato kupa je též katalogizovaná jako Abell 426 a je součástí součástí Nadkupy Ryby-Perseus, Pisces-Perseus. Zabírá přes 15 stupňů a obsahuje přes 1000 galaxií. Tento pohled ve vzdálenosti NGC 1275 má rozlohu asi 15 milionů světelných roků.  
11. července 2011
 
Pás Mléčné dráhy
 
 
 
 
Nejjasnější hvězdy v naší Galaxii neboli Mléčné dráze, sídlí v disku. Jelikož naše Slunce se také nachází v tomto disku, tak se nám tyto hvězdy jeví jako difuzní pás, který obepíná celou oblohu. Panoráma severního pásu z disku Mléčné dráhy pokrývá asi 90 stupňů a je digitálně vytvořenou mozaikou z několika nezávislých expozic. Vpravo na snímku uvidíte zbytek tohoto nádherného obrazu. Je vidět mnoho jasných hvězd, tmavých prachových pásů, červených emisních a modrých reflekčních mlhovin a hvězdokup. Astronomové se domnívají, že k tomu všemu co vidíme, existuje ještě více temné hmoty, kterou nevidíme.

10. července 2011
 
Pekuliární galaxie - Arp 78
 
 
 
 
Pekuliární spirální galaxie Arp 78 se nachází na hranicích souhvězdí Berana, Aries, Ari, ve vzdálenosti asi 100 miliónů světelných roků, za hvězdami a mlhovinami naší Mléčné dráhy. Tento vesmírný ostrov je též znám jako NGC 772, měří přes 100 tisíc světelných roků a na tomto podrobném vesmírném snímku, vykazuje jediné vnější spirální rameno. Její jasnější doprovodná galaxie, kompaktní NGC 770, leží vpravo nahoře, od větší spirály. Mlhavý a eliptický vzhled této galaxie, pěkně kontrastuje s paprsčitou hvězdou v popředí z Mléčné dráhy, ve žlutavých odstínech. Ze sledování zatočených prachových pásů, lemovaných mladými hvězdokupami plyne, že velké spirální rameno Arp 78 vzniklo nejspíš slapovými gravitačními interakcemi. Zdá se, že Arp 78 propojují s okolními doprovodnými galaxiemi slabé proudy materiálu.
 
Pekuliární galaxie - jsou galaxie po kolizi. Vznikají obyčejně vlivem vzájemného gravitačního působení těsných dvojic nebo skupin galaxií. Nejznámější z nich jsou tzv. prstencové galaxie, bez jakéhokoliv náznaku centrální oblasti. Typem takových galaxií je například tzv. Mayallův objekt. Je to dvojce pekuliárních galaxií, z nichž jedna je prstencová a druhá tvarem připomíná eliptickou galaxii. Tak například spirální galaxie NGC 6745 se po kolizi s jinou galaxií, před 100 miliony roků, proměnila na pekuliární galaxii. K takovýmto galaxiím patří asi 1% všech známých galaxií.

9. července 2011
 
Zrcadlení Atlantisu
 
 
 
 
 
Raketoplán Atlantis odstartoval v pátek 8. července v 17.29 SELČ ze Země a zahájil let STS-135 k Mezinárodní kosmické stanici. Tento významný start je posledním v třicetileté historii programů STS, raketoplánů. Začalo to startem první, znovu použitelné kosmické lodi, 12. dubna 1981. Na tomto předstartovním snímku ze 7. července, stojí Atlantis na dobře známé rampě 39A, v Kennedyho vesmírném středisku, po podvečerním přiklopení otočné věže.. K historickým cestám Atlantisu na oběžné dráze, patří oprava Hubbleova vesmírného teleskopu, vypuštění sond Magellan a Galileo, Comptonovy gama observatoře a sedm cest k ruské vesmírné stanici Mir. Atlantis se vydal na svou 33. a poslední cestu na oběžnou dráhu a v neděli 10. července se má opět připojit k Mezinárodní vesmírné stanici ISS. 

8. července 2011
 
Panoramata Saturnovy bouře
 
 
 
 
 
Tato panoramata sledují pozoruhodnou obří bouři, která obepíná severní polokouli planety Saturn. Bouřková mračna, stále aktivní zuřící bouře, jsou zde zachycena v blízké infračervené oblasti ze sondy Cassini, 26. února letošního roku. Snímky jsou pospojovány do mozaiky ve falešných barvách, s vysokým rozlišením. Bouři spatřili amatérští astronomové koncem minulého roku, jako výraznou bílou skvrnu, když Saturn začal stoupat na předúsvitové obloze a její sílavyrostla do enormních rozměrů. Její severojižní rozsah činí skoro 15 000 kilometrů a nyní obepíná celou severní polokouli, v délce kolem 300 000 kilometrů. Obě panorama jsou pořízena s rozpětím asi jednoho Saturnova dne, 11. hodin a ukazují hlavu bouře vlevo a v délce pokrývají asi 150 stupňů. Bouře jsou zdrojem rádiového šumu z blesků a tato intenzivní bouře může souviset se sezónními změnami, jelikož na severní polokouli Saturnu zavládlo jaro.

7. července 2011
 
Východ Slunce nad kráterem Tycho
 
 
 
 
Komplex centrálního vrcholku kráteru Tycho, vrhá poblíž místního východu v této nádherné měsíční krajině, dlouhý a tmavý stín. Záběr pořídila 10. června družice LRO - Lunar Reconnaissance Orbiter. Ukazuje ohromující podrobnosti, po svahu rozházené balvany a rozeklané stíny, které v nejvyšším rozlišení měří 1,5 metru na pixel. Rozervaný komplex je asi 15 kilometrů široký a vznikl při ohromném vyzvednutí při impaktu, který vytvořil tento dobře známý paprsčitý kráter, před 100 miliony roků. Špička centrálního vrcholu dosahuje výše 2. kilometrů, nade dnem kráteru Tycho.  

6. července 2011
 
Saturnovy jasné měsíce
 
 
 
 
 Vesmírná sonda Cassini, pozorovala na temné noční straně planety Saturn a jeho tři měsíce. Snímek pochází z dubna letošního roku. Planeta je vidět na levé straně, ale je příliš tmavá. Rhea je nejblíže Cassini, 1 528 kilometrů, je největší a je ve středu snímku. Měsíc Enceladus je od sondy vzdálený 504 kulometrů, vidíme jej na pravé straně snímku. Dione, 1 123 kilometrů, nachází se na levé straně a je částečně zakryt planetou. Na obrázku jsou vidět Saturnovy prstence z boku, těsně nad třemi měsíci.
Vybráno a upraveno ze zdroje NASA.Galery 

4. července 2011
 
Továrna na hvězdy - Messier M17
 
 
 
 
 
Hvězdnými větry a radiací opracovaná továrna na hvězdy, známá jako Messier 17, se nachází zhruba 5 500 světelných roků daleko, v souhvězdí Střelce, Sagittarius, Sgr, tak bohatém na mlhoviny. Snímek pochází z Evropské jižní observatoře, z nového přehlídkového dalekohledu VLT a Omega CAM. Zorné pole snímku jsou tři stupně a z této vzdálenosti zabírá skoro 100 světelných roků. Na ostrém snímku ve falešných barvách jsou data jak z optické, tak infračervené oblasti a sledují i slabé detaily plynných a prachových mračen, proti pozadí hvězd Mléčné dráhy. Hvězdné větry a energetické světlo z horkých hmotných hvězd, které vznikly ze zásob kosmického plynu a prachu v M17, pomalu vytvořily v pozůstalém materiálu dutiny a vlnité tvary. M17 je též známa jako mlhovina Omega nebo Labutí mlhovina.

29. června 2011
 
Srpky Neptunu a Tritonu
 
 
 
 
 
Kamera vesmírné sondy Voyager 2, která tiše plachtí vnější Sluneční soustavou, zachytila v roce 1989 planetu Neptun a jeho měsíc Triton, ve fázi srpku. Snímek této obří plynné planety a jeho oblačného měsíce, byl pořízen zezadu, těsně po největším přiblížení. Takový snímek by nemohl být pořízen ze Země, jelikož planeta nikdy nevykazuje vůči Zemi fázi srpku. Toto neobvyklé pozorovací místo, zbavuje Neptuna, jeho dobře známého modrého odstínu. Sluneční světlo, viditelné odsud, je rozptylováno dopředu a tak červená, podobně jako při západu Slunce. Neptun je sice menší, ale zato hmotnější než Uran, má několik tmavých prstenců a emituje více světla, než příjímá od Slunce.

28. června 2011
 
Velká mlhovina Carina
 
 
 
 
Perla jižní oblohy, Velká mlhovina Carina neboli NGC 3372, má rozlohu přes 300 světelných roků a je jednou z největších hvězdotvorných oblastí v naší Galaxii. Podobně jako menší mlhovinu v Orionu, M42, na severní obloze, lze i mlhovinu Carina snadno spatřit pouhým okem, i když je při vzdálenosti asi 7 500 světelných roků, asi 5 krát dále. Tento nádherný snímek ukazuje pozoruhodné podrobnosti zářících vláken mezihvězdného plynu a tmavých mračen kosmického prachu. Mlhovina Carina je domovem mladých, extrémně hmotných hvězd, včetně stále záhadné proměnné Eta Carinae, která má určitě přes 100 hmotností Slunce. Je to jasná hvězda vlevo od centrálního tmavého vrubu, zrovna pod prachovou mlhovinou Klíčová dírka – NGC 3324.

26. června 2011
 
NGC 3132 - mlhovina Prasklá osmička
 
 
 
 
Ta slabá a nikoliv ta jasná hvězda u středu NGC 3132, vytvořila tuto krásnou, ale podivnou planetární mlhovinu. Přezdívá se jí mlhovina Prasklá osmička nebo také Jižní prstencová mlhovina. Zářící plyn pochází z vnějších vrstev hvězdy jako je naše Slunce. Na tomto snímku ve skutečných barvách, je vidět horký modrý bazén světla, kolem této binární soustavy, které ze svého horkého povrchu pohání tato slabá hvězda. Přestože snímek zkoumá neobvyklé symetrie, tak její asymetrie pomohly učinit tuto planetární mlhovinu tak složitou. Ani okolní tvar okolní chladnější obálky, ani struktura a umístění chladných vláken prachových pásů, probíhajících přes NGC 3132, nejsoui doposud dobře prostudovány. 
25. června 2011
 
Helene stereo
 
 
 
 
 
Nasaďte si svoje červenomodré brýle a vznášejte se vedle Helene, malého ledového měsíčku planety Saturn. Jeho příhodně pojmenované jméno, je jedním ze čtyř známých, takzvaných Trojanských měsíců, které obíhají v Lagrangeově bodě. Je to gravitačně stabilní místo dvou hmotných těles, v našem případě Saturnu a jeho většího měsíce Dione. Helene má nepravidelný tvar, asi 36 x 32 x 30 kilometrů. Jeho oběžná dráha se nachází před Dione, zatímco bratrský ledový měsíček Polydeuces, Dione následuje. Ostrý stereo snímek vznikl ze dvou snímků, které pořídila sonda Cassini – N00172886 a N00172892. Jež byly pořízené při nedávném blízkém průletu. Helene ukazuje část polokoule, přivrácené k Saturnu, poseté krátery a něčím jako jsou rokle.

24. června 2011
 
Pohled MESSENGERu na kráter Degas
 
 
 
 
 
Kosmická sonda MESSENGER nyní z oběžné dráhy nejvnitřnější planety Merkuru, odeslala z širokoúhlé kamery, skvělý, barevný pohled na kráter Degas s plným rozlišením 90. metrů na pixel. Tento 52. kilometrový kráter, pojmenovaný po impresionistickém malíři, je zde též vidět na vloženém snímku z Marineru 10, z průletu poloviny sedmdesátých let dvacátého století. Na snímku je vidět dno kráteru se spletitou sítí prasklin, které vznikly, když se impaktem roztavený povrch ochladil a smrštil se. Ostře jasná, skrnitá depozita naznačují rozdíly ve složení a čerstvě exponovaný materiál u centrálního vrcholku kráteru a podél jeho stěn. Podrobnosti podobných jasných depozit, jsou vidět v ještě větším rozlišení na snímcích z MESSENGERu. 

21. června 2011
 
Poslední cesta raketoplánu NASA
 
 
 
 
Poslední raketoplán Atlantis je již na cestě ke startovací rampě. Před třemi týdny fotografován, při své poslední jízdě svého druhu, pomalém transportu ke startovací rampě PAD 39 A. V červenci má odstartovat k Mezinárodní vesmírné stanici, ISS jako let, který je označen STS-135. Je to zároveň poslední let raketoplánů NASA. Atlantis a jeho čtyřčlená posádka, povezou mimo jiných věci také víceúčelový logistický modul Raffaello. Na snímku jej veze mohutný pásový transportér na pětikilometrové cestě, rychlostí menší než dva kilometry za hodinu. Obří náklad, kolem kterého se hemží lidé, aby se o něho postarali, ozařují jasné xenonové bodové reflektory. Toto historické vyvezení z montážní budovy WAB, sledovalo přes 15 000 diváků, z nichž někteří jsou vidět vpravo. 
 20. června 2011
 
Regolit z asteroidu Eros
 
  
 
 
Z padesáti kilometrů nad asteroidem Eros, se povrch uvnitř jednoho z jeho největších kráterů, zdá pokryt neobvyklou substancí – regolitem. Tloušťka a složení tohoto povrchového prachu, zůstává předmětem bádání. Hodně regolitu na asteroidu 433 Eros, vzniklo pravděpodobně za celou jeho dlouhou historii, četnými malými impakty. Na snímku ve skutečných barvách, který pořídila vesmírná sonda NEAR- SHOEMAKER, která byla v letech 2000 a 2001 družicí Erosu, hnědé oblasti ukazují na regolit který byl chemicky pozměněn expozicí solárním větrem, při dopadech mikrometeoritů. Bílé oblasti zřejmě prošly poměrně menší expozicí. Balvany, viditelné uvnitř kráteru, jsou hnědé, což ukazuje buď že jsou dost staré, aby jejich povrch osmahl sluneční vítr nebo že je nějak pokryl tmavý povrchový prach.

17. června 2011
 
Poslední panoráma Spiritu na Marsu
 
 
 
 
Toto je vůbec poslední pohled, které vozítko Spirit spatřilo na Marsu. Pracovalo několik roků, přes očekávanou životnost a nakonec uvízlo v marťanské půdě. Při zkoumání neobvyklého povrchového útvaru Home Plate, došla mu energie. Na panoramatickém snímku je vidět bezpočet kamenů a svahů v okolí Columbia Hills. Ten zvláštní kopec, se světlým vrcholkem poblíž středu obrázku, byl nazván von Braun a byl dalším cílem, než Spirit zapadl. Nejpravděpodobnější hypotéza praví, že von Braun souvisí s marťanským vulkanismem. Úřad NASA se minulý týden po četných pokusech vzdal navázání spojení s vozítkem. Přes polovinu planety dále, pokračuje druhé vozítko Opportunity, v jízdě ke kráteru Endeavour, což by měl být největší kráter, který kdy pozemský robot navštívil.

14. června 2011
 
Snímek raketoplánu a ISS
 
 
 
 
 
Jak byl tento snímek pořízen? Obvykle jsou snímky raketoplánu ve vesmíru pořízeny z kosmické stanice. Snímky ISS se zase běžně pořizují z raketoplánu. Jak ale může být pořízen snímek raketoplánu a ISS dohromady, a to z vesmíru? Odpovědí je, že při poslední cestě Endeavouru k Mezinárodní vesmírné stanici, před dvěma týdny, odlétala od stanice ruská, zásobovací loď, s astronauty na paubě. Ti pořídili sérii vzácných snímků. Tou zásobovací lodí byl Sojuz TMA-20, který přistál o den později v Kazachstánu. Snímek zachycuje vzájemné velikosti stanice a připojeného raketoplánu. Daleko pod nimi jsou na Zemi vidět mraky nad modrým mořem. Příští a poslední start raketoplánu je naplánován na počátek července. 

13. června 2011
 
Galaxie M64 - Šípková Růženka
 
 
 
 
 Galaxie Šípková Růženka vypadá možná mírumilovně, ale ve skutečnosti sebou háže a převrací se. V nečekaném zvratu nedávných pozorování se ukázalo, že plyn ve vnějších oblastech této fotogenické a spirální galaxie, rotuje v opačném směru proti všem hvězdám! Srážky mezi plynem ve vnitřních a vnějších oblastech vytvářejí mnoho horkých modrých hvězd a růžové emisní mlhoviny. Snímek pořídil Hubbleův vesmírný teleskop a byl zveřejněn v roce 2004. Fascinující vnitřní pohyby M64, která je také katalogizována jako NGC 4826, jsou považovány za výsledeksrážky mezi malou a velkou galaxií, kde se výsledný materiál ještě neusadil. 

11. června 2011
 
Supernovy ve Vírové galaxii
 
 
 
 
Kde mají spirální galaxie svoje supernovy? Pochopitelně blízko oblastí, kde vznikají masivní hvězdy a ty zpravidla leží podél zatočených modrých spirálních ramen. Protože hmotné hvězdy žijí velmi krátce, tak nemají možnost vzdálit se příliš daleko od místa zrození. Je pozoruhodné, že v posledních 6. letech byly v nedaleké spirální galaxii M51, detekovány dvě supernovy, typu II, které představují smrtící výbuchy hmotných hvězd. Spolu s třetí supernovou, která byla vidět v roce 1994, je to pro jedinou galaxií úplná bonanza supernov. Jak ukazují tyto tři srovnávací snímky supernovy SN 2005cs, objevené v roce 2005 a ještě více nedávné, výjmečně jasné supernovy SN 2011dh, která byla poprvé zaznamenána minulý měsíc, tak obě leží u spirálních ramen M51. Tato galaxie byla kdysi považovaná za spirální mlhovinu. Je taktéž známá jako Vírová galaxie – Whirpool galaxy.

9. června 2011
 
Velká mlhovina v Lodním kýlu
 
 
 
 
 

Klenot jižní oblohy, Velká mlhovina v Lodním kýlu, nachází se v souhvězdí Carina, Car a je též známá jako NGC 3372. Měří přes 300 světelných roků a je jednou z největších hvězdotvorných oblastí v naší Galaxii. Podobně, jako menší a severnější Velká mlhovina v Orionu, je i ona vidět pouhým okem a to i přes pětinásobnou vzdálenost, 7500 světelných roků. Tento nádherný snímek ukazuje pozoruhodné podrobnosti v této oblasti zářivých filamentů mezihvězdného plynu a temných mračen kosmického prachu. Zorné pole má úhlový průměr širší než je úhlový průměr měsíčního úplňku a v mlhovině pokrývá přes 100 světelných let. Mlhovina v Lodním kýlu (Carina) je domovem mladých, velice horkých hvězd, včetně stále záhadné proměnné Eta Carinae. Je to hvězda s hmotností hodně přes sto Sluncí. Je to ta nejjasnější hvězda vlevo, poblíž Prachové mlhoviny Klíčová dírka, NGC 3324. Zatímco Eta Carinae samotná může být na pokraji výbuchu supernovy, tak rentgenové snímky naznačují, že Velká mlhovina v Lodním kýlu byla učiněnou továrnou na supernovy.


6. června 2011
 
Výtrysky z galaxie Centaurus A
 
 
 
 
Galaxii Centaurus A na snímku rozsvěcují výtrysky proudící plazmy, vyvrhované centrální černou dírou, hmotné spirální galaxie. Výtrysky, které vyvěrají z galaxie jsou delší než milión světelných roků. Jak vlastně centrální černá díra vyvrhuje padající hmotu, která do ní padá, není zatím známo. Výtrysky po vyčištění galaxie, nafukují velké rádiové bubliny, které nejspíše září milióny roků. Pokud rádiové bubliny zase vybudí nějaká procházející fronta, tak se mohou rozzářit i za miliardy let. Rentgenové světlo je vidět modře, zatímco mikrovlny jsou vidět v oranžové barvě. Vložený snímek v rádiovém záření, ukazuje nově zobrazený, nejvnitřnější světelný tok centrálního výtrysku, který do takovýchto podrobností, doposud nebyl zachycen.  
1. června 2011
 
Mlhovina Trifid - M 20
 
 
 
 
 
Messier M20, také známá jako Mlhovina Trifid nebo NGC 6514, je emisní mlhovina, obklopená reflexní mlhovinou, o zdánlivé velikosti + 6,30 magnitudy, zdánlivý průměr 20' v souhvězdí Střelce, Sagittarius, Sag. Je vzdálena 5 200 světelných roků. V roce 2005, zjistil Spitzerův vesmírný teleskop, v této mlhovině, 30 nově vznikajících hvězd.
 
Mlhovina Trifid, M20, je slavná pro svůj tří laločný vzhled. Tento jedinečný vzhled může být příčinou toho, že William Herschel, který byl velice opatrný v číslování Messierových objektů ve svém katalogu, přiřadil čtyři rozdílná čísla jednotlivým částem této mlhoviny: H V.10, H V.11, H V.12, katalogizováno 12. července 1784 a H IV.41, kalorizováno 26. května 1786. Messier tento objekt popisoval jako „hvězdokupa hvězd“. Název Trifid, v překladu trojklaný, prvně použil k charakterizování této mlhoviny John Herschel.
 
Červeně zářící mlhovina s mladou hvězdokupou poblíž svého středu, je obklopována modrou reflexní mlhovinou, což je zvláště viditelné na jejím severním konci.
 
Ještě bych chtěl říci, že velká většina objektů ve vesmíru, je katalogizována v několika katalozích. Například Krabí mlhovina má v Messierově katalogu číslo M1 a v mezinárodním generálním katalogu NGC – New General Catalogue, je označená jako NGC 1952.

31. května 2011
 
Galaxie se super galaktickým větrem
 
 
 
 
Co rozsvěcuje Cigaretovou galaxii? M82, jak je také tato nepravidelná galaxie známa, zamíchal nedávno průchod blízké velké spirální galaxie. To ale nevysvětluje zdroj červeně zářícího, vněexpandujícího plynu. Nedávné důkazy ukazují, že tento plyn je hnán kombinací zvedajících se částicových větrů z mnoha hvězd, spolu s galaktickým supervětrem. Snímek zvýrazňuje specifickou barvu červeného světla silně emitovaného ionizovaným vodíkem a podrobně ukazuje filamenty tohoto plynu. Tyto filamenty dosahují přes 10 000 světenných roků. Galaxie, vzdálená 12 miliónů světelných let, je nejjasnější galaxií na obloze v infračerveném světle a ve viditelném světle ji lze spatřit i malým dalekohledem. Nachází se v souhvězdí Velké medvědice, Ursa Major, UMa. 

30. května 2011
 
M74 - dokonalá spirála
 
 
 
 
Pokud není dokonalá, tak je tato spirální galaxie přinejmenším jedna z nejfotogeničtějších. Vesmírný ostrov M74 se nachází v souhvězdí Ryb, Pisces, Psc. Má asi 100 miliard hvězd, je 32 miliónů světelných roků daleko. Je klasifikována jako typ Sc a její vzešená spirální ramena, protkávají jasné, modré hvězdokupy a tmavé pásy kosmického prachu. Snímek pokrývá polovinu našeho úplňku a byl pořízen s využitím 19. hodin expozičního času na 1,23m dalekohledu observatoře Calar Alto v pohoří Sierra de Los Filabres, ve Španělsku. Exozice má rozpětí asi 300 000 světelných roků, zachycuje i emisi atomů vodíku, která svojí červenou září zvýrazňuje velké hvězdotvorné oblasti této galaxie.

 

 
TOPlist