aktualizováno: 19.06.2017 09:56:16
Vesmír a Příroda
 |
|
HST - Hubbleův vesmírný teleskop Hubbleův vesmírný teleskop je robotický přístroj. Obíhá po kruhové oběžné dráze ve výšce 660 kilometrů nad Zemí. Jeho oběžná doba činí 97 minut, rychlostí 28 000 kilometrů za hodinu. Byl pojmenován k poctě amerického astronoma Edwina Paula Hubbla a na oběžnou dráhu byl vypuštěn 24. dubna 1990 jako společný projekt NASA, ESA. HST má tvar válce, váží 11 tun, jeho délka je 16 metrů a průměr primárního zrcadla je 2,4 metrů. Hubble může získat snímky jak v optickém oboru spektra, kamerou ACS, tak i v infračerveném spektru - IR, kamerou NICMOS. Jeho činnost byla původně stanovena do roku 2005, ale po různých úpravách bude sloužit do roku 2013, kdy má být vypuštěn jeho následovník STWJ - vesmírný teleskop Jamese Webba.
 Hubble na oběžné dráze kolem Země
Hubble - 15 let objevů
V dubnu 2005 uběhlo 15 roků od vypuštění Hubbleova teleskopu. Za tu dobu nám HST poskytl nepřeberné množství unikátních snímků - od těles Sluneční soustavy, až po nejvzdálenější galaxie ve vesmíru. Tyto snímky významně prohloubily naše poznatky o vesmíru. Díky HST dnes například poměrně dobře známe stáří vesmíru nebo víme, že v centru naší Galaxie se nachází super masivní černá díra.
HST je jeden z nejsložitějších zařízení, které vědci z celého světa kdy zkonstruovali. Má na 3 000 čidel, jež řídí celý ten složitý mechanizmus. Jelikož je Hubble vysoko na oběžné dráze, může pořizovat snímky s velmi vysokou rozlišovací schopností. Pořizuje snímky v optickém spektru, v infračerveném oboru - IR a v ultrafialovém - UV spektru. Má i zařízení, které rozkládá světlo z hvězd a galaxií.
Dále jsou na HST gyroskopy, které slouží jednak pro sledování poloh hvězd a galaxií a jednak udržují stabilní polohu, namířenou na pozorovanou oblast. Energii získává HST ze solárních panelů. Má také několik telekomunikačních antén, které přenášejí veškerá data na Zemi. Nejdříve jde přenos dat do střediska Bílé Písky v Novém Mexiku, pak jsou zasílané z NASA do Evropy, do obrovského datového archivu do Mnichově, v Německu.
NASA spolupracuje s Evropskou kosmickou agenturou - ESA, ta získala 15 % pozorovacího času. 15 vědců z ESA pracuje ve vědeckém institutu pro HST v USA a 20 vědců spolupracuje v ústavu pro HST v Mnichově.
Za těch 15 roků oběhl HST naší Zemi 800 000 krát, to je asi 3,5 miliardy kilometrů, což se rovná 24 krát vzdálenost Země - Slunce. Za tu dobu nám poskytl na 500 000 snímků, což vědci pokládají za univerzální dědictví lidstva.
Naše sousední galaxie M 31, v souhvězdí Andromedy, je od nás vzdálená 2 miliony světelných roků. Tato galaxie letí rychlostí 50 000 kilometrů za hodinu a asi za 3,5 miliardy roků se čelně srazí s naší Galaxií. V tak obrovském prostoru se hvězdy amozřejmě nesrazí, galaxie prolnou do sebe a tím vznikne obří supergalaxie.
 Srážka galaxie M 31 s naší Galaxií - umělecká vize
HST také vyfotografoval kolem 100 miliard hvězd, jež jsou podobné našemu Slunci. V prosinci roku 1999 nasměrovali astronomové HST do oblasti souhvězdí Velké Medvědice - UMa, kde je "nejméně hvězd", s desetidenní expoziční dobou. Ukázalo se, že objevil kupy galaxií, jež jsou staré asi 10 bilionů roků, přičemž některé jsou teprve ve "vývoji" a jiné naopak velmi staré. Říká se tomu Hluboké pole - HDF, High Deep Field. V letech 2003 - 2005 se astronomové pokusili o ještě větší unikum, a sice nasměrovali Hubbla do oblasti Jižního pólu s expozicí 28 dní, tzv Ultrahluboké pole. Galaxie, které byly nasnímány, vysílaly velmi slabé světlo a kromě standartních tvarů, měly i tvary, jež vědci viděli poprvé.
HST - systém galaxií, vzdálených asi 5 miliard roků
Z naměřených hodnot, rozložených ve spektrech těchto galaxií, vědci zjistili, že Hubble "nakoukl do počátku" vývoje vesmíru. Jejich stáří se odhaduje na 13 miliard 700 milionů roků. V těchto galaxiích se mimo jiné nacházejí hvězdy teprve na počátku svého vývoje.
Ultrahluboké pole zůstane pravděpodobně nejvzdálenějším snímkem oblasti vesmíru do doby, než v roce 2013 vynese raketa Ariane z ESA na oběžnou dráhu kosmický teleskop Jamese Webba.
 STWJ - vesmírný teleskop Jamese Webba
Galerie snímků z HST - Hubbleova vesmírného teleskopu
Hubbleův vesmírný teleskop byl původně vypuštěn do vesmíru s cílem zpřesnění Hubbleovu konstantu. Na základě této znalosti můžeme určit stáří vesmíru, odhadované na 13,7 miliard roků. Za téměř dvacetiletou práci si HST připsal celou řadu úspěchů, které ovlivnily astronomii jako takovou.
V roce 1994 pozoroval dopad komety P/Shoemaker - Levy 9 do Jupiterovy atmosféry. Také se mu podařilo prozkoumat atmosféry planet, obíhající okolo jiných hvězd. Nejvíce se ale zapsal do historie projekt Hubbleova hlubokého pole - HDF, díky němuž se astronomům podařilo zpřesnit odhad počtu galaxií ve vesmíru.
Laická veřejnost zná HST především díky nádherným fotografiím blízkého, ale i vzdáleného vesmíru.
 Galaxie M104 - Sombrero - název galaxie připomíná mexickou pokrývku hlavy. M104 patří do skupiny tzv. spirálních galaxií. Je od nás vzdálená 32 milionů světelných roků a můžeme ji nalézt u souhvězdí Panny - Vir. Galaxii pozorujeme z "boku", takže je dobře vidět prachový prstenec, který ji obklopuje.
 Mlhovina Koňská hlava - anglicky zvaná též Horse nebula, připomíná hlavu šachového koně, snímek zachycuje horní část hlavy. Nachází se v souhvězdí Orionu - Ori a od Země je vzdálená 1 600 světelných roků a patří do tzv. temných mlhovin. Jsou to mezihvězdná mračna prachu a plynu, které pohlcují světlo z blízkých hvězd. Někdy jsou označovány také jako "absorpční" mlhoviny. Tyto mlhoviny jsou velmi chladné, jejich teplota se pohybuje od 5 - 20 Kelvinů, což je cca od -268 do -253 stupňů Celsia.
 ESO 510 - G13 - spirální galaxie, která se nachází v souhvězdí Hydry - Hya, od nás je vzdálená asi 150 milionů světelných roků. Galaxii vidíme z boku, stejně, jako M104 a patří také do spirálních galaxií. Na snímku vlevo můžeme vidět část ramene. Tento snímek je "jubilejní" - 100 000. snímek, pořízený z HST.
 Mlhovina Mravenec - Mz3 - jedná se o tzv. planetární mlhovinu. Je typickým příkladem "bipolární" - dvojité - mlhoviny se dvěma laloky. Za tímto neobvyklým tvarem stojí magneické pole. Uprostřed mlhoviny se nachází umírající hvězda slunečního typu.
 Mlhovina Tarantula - NGC 2070 - známá též jako 30 Doradus - 30 Dor (souhvězdí Mečouna). Nachází se na jižní obloze. Je velmi velká, viditelná pouhým okem. jedná se o emisní mlhovinu - která je složená převážně z ionizovaného plynu a plazmy a je ohříván žhavou hvězdou uvnitř a proto svítí. Jde o typ difúzní mlhoviny. Leží v severovýchodní části Velkého Magellanova mračna - LMC - vzdálenost 163 000 světelných roků, jde o nejjasnější objekt v této nepravidelné galaxii. Náš snímek zobrazuje střed mlhoviny, skutečný rozměr činí přibližně 1 000 světelných roků a její hmotnost je asi 800 000 hmotností Slunce (1,99×1030 kg). Pokud by se tato mlhovina nacházela ve vzdálenosti, jako Mlhovina v Orionu - M42 (2 miliony světelných roků), pokrývala by oblohu asi 30. stupni - cca 60 měsíčních úplňků.
 Mlhovina Eskymák - jedná se o nepochybně jeden z nejslavnějších snímků z Hubbleova teleskopu. Zachycuje planetární mlhovinu NGC 2392. Od Země se nachází ve vzdálenosti 3 000 světelných roků v souhvězdí Blíženců - Gem. HST snímek pořídil v roce 1999, ihned po úspěšné servisní misi raketoplánu.
 Kulová hvězdokupa M 80 - je obrovským seskupením tisíců hvězd v souhvězdí Štíra - Sco. Můžeme ji pozorovat i malým dalekohledem, ale nepatří mezi nejvýraznější. Jsou to kulovité koncentrace hvězd, které mají v průměru asi 100 000 světelných roků a obsahují tisíce hvězd. Jsou to velmi staré objekty, nejméně 10 miliard roků a pravděpodobně byly tvořeny v dodě, kdy se právě vytvářely galaxie. Většina z nich se nachází v oblastech souhvězdí Střelce - Sag, Štíra - Sco a Hadonoše - Oph. V dnešní době známe 149 kulových hvězdokup.
Poslední mise STS - 125 Atlantisu k Hubbleovu teleskopu
Dne 11. května 2009 ve 20.01 hodin našeho času, odstartoval z mysu Caneveral americký raketoplán Atlantis - STS 125, k poslední misi, k Hubbleovu teleskopu. V posádce bylo šest mužů a jedna žena.
13. května 2009. okolo 18.50 hodin našeho času, zachytil Atlantis Hubblea robotickým ramenem. Od 14. května 2009, se uskutečnilo pět výstupů, při kterých byly na HST vyměněny některé komponenty, jako nové baterie, některé vědecké přístroje, tepelné izolace a setrvačníky.
Na 24. snímcích si ukážeme některé momenty probíhající mise.
  Atlantis na startu Posádka STS - 125 Atlantis
  HST zachycen robotickou paží Hubble je stahován na nákladovou plošinu Atlantisu
  Pohled na Hubbla z okna Atlantisu Hubble je připraven na sérii oprav
  První výstup do kosmického prostoru První vstup do nitra teleskopu
  Při práci na prvním modulu s gyroskopy M. Massimino uvnitř Hubblea
  A. Feustel při přípravě nástrojů k opravě kamery ACS Andrew Feustel a John Grundfeld v pozadí
  J. Grundfeld a A. Feustel při návratu z volného prostoru John Grundfeld při druhém výstupu k Hubblu
  Na robotickém paži, před vstupem do Hubblea Michael Good před vstupem do HST
  M. Good a na pozadí M. Massimino, při přípravě nástrojů J. Grundfeld a A. Feustel při posledním výstupu
  Hubbleův solární panel Pohled do letového střediska NASA
 Před vypuštěním Hubblea na orbitální dráhu Hubble opět ve volném prostoru
  Atlantis a brzdící padák Dosed Atlantise na ranvej 22 - rychlost 460 km/h
Tato mise k Hubblu byla poslední, NASA již další neplánuje. V roce 2013 by měl být vynesen do vesmíru raketou Ariane, teleskop Jamese Webba, ten by měl Hubbla vystřídat.
Za snímky patří poděkování zdrojům : Exoplanety a NASA.TV
Nové snímky Hubbleova teleskopu
Astronomové mají důvod k oslavám. Nové snímky z opraveného HST ukazují, že jeho květnová rekonstrukce proběhla úspěšně.
Kromě výměny gyroskopu a baterií, opravy dvou přístrojů a instalace nových tepelnýh izolací, umístili také novou kameru WFC 3, o které vědci doufají, že by jim měla umožnit řadu nových objevů.
Server BBC News, označil tyto snímky HST za "Tour de force" neboli "husarský kousek".
Nyní si ukážeme několik nových snímků z Hubbleova teleskopu :
  Galaxie Markarian 817 Galaxie NGC 6217 ve Velké Medvědici - UMa
  Kupa galaxií - Abell 370 Mlhovina v souhvězdí Lodního kýlu - Car
  Nový snímek Jupitera Proměnná hvězda Eta Carinae
|
